Dočetla jsem podruhé knížku, o které jsem si tu už povíckrát psala. Podívala jsem se díky ní znovu na Vzpomínky na Afriku (to jsem si taky nenechala pro sebe), což bylo mimochodem milé, i protože jsem dávno zapomněla, jak to tam přesně bylo s tím umýváním vlasů a předtím a potom. Podívám se ještě po pár básních a zas Pod skleněný zvon. Anebo ne, anebo nevím.

Jsem v klubu... ono by se i o dalších uskupeních, v nichž se jevím, dalo s jistou nadsázkou mluvit jako o klubech, ale mám na mysli ten knižní s velkým K. Jsem tam celkem dávno a celkem to jde k prospěchu jejich i k mému, to členství mě prostě povzbuzuje k tomu, k čemu ten spolek byl stvořen. Čas od času nakupuju. A čtu. A nakupuju. A nečtu, daruju.

Onehdy (mám v plánu sepsat si jistou skupinu slov, tohle v ní bude) jsem si tu psala o koktejlech a o knížce o koktejlech. A tak. Tak jsem si ji pár dní po onom onehdy koupila (se slevou milou) a mixovala (s chutí velkou) a pila (s odvahou přiměřenou).

nesmyslného... a pomyslného, protože pravidelně denně bych si deník psát neuměla a nechtěla, ale takhle by asi vypadal dnešní zápis.

Díky svému nedávnému večernímu potulování, při němž jsem vyšla od tenké knížky, o které jsem si tu psala, jsem se dostala k muzice. To už je takový okruh nebo kruh, čtení a poslouchání a dívání a divení...

To už je víc než sto let. Hm, takovéhle počty by mi šly i v tuhle hodinu. V ten rok začal příběh, který je tím hlavním příběhem ve filmu Vzpomínky na Afriku, který jsem viděla kdovíkdy dávno a na který jsem narazila nedávno na dvou místech, kterými jsem se pohybovala. Takže proto jsem si ten film pustila dnes večer, teda skoro už včera to bylo, a užila jsem si ho. Užila jsem si ho večer hned při tom, kdy jsem se dívala a kdy jsem si sem tam zapsala pár vět. Užiju si ho ještě, až o něm budu přemýšlet, ale jen tak zlehka...

Řekla jsem si včera odpoledne, že si zasloužím něco lehkého, levného a milého, tak jak píšu v nadpisu, chtěla jsem něco jen tak lehoulince osvěžujícího. A mám víc, než jsem čekala. Koupila jsem si knížku za pár korun a za těch pár korun k ní patří i cédéčko. Teď zrovna poslouchám čtvrtou písničku.

Dnes jsem zjistila další kousek toho, co postupně zjišťuju o světě a o životě na něm.

byl úplněk, úplněk byl, bylo blaze, blaze bylo :) Utrhala jsem včera k večeru hrst jahod měsíčních, ulila mléka, usypala cukru a umixovala jsem jahodový koktejl. Upila a už se začaly dít věci. Uvědomila jsem si, že to, co jsem si dřív vlastně skoro i přála, anebo by mi to přinejmenším nevadilo, tak to už bych nikdy nechtěla. Užuž bych skoro řekla, že jahodový koktejl je kouzelný nápoj. Uvidíme :)

naší. Je milá, ladná, nádherná... ale tak ne, dneska nebudu plýtvat slovy.

Máme doma kytaru. Po celkem dlouhé době myšlení na ni se u nás objevila. A s ní ten zázrak, ladička. Dnešní doba je fajn, ať lajeme nebo leje, prostě je. I když se tou dobou dnešní přichází o mnohé zábavy v dobách dřívějších běžné, třeba jako o to ladění... máme zas jiné.

Od malička mám ráda všelijaké drobnosti, blbůstky, radůstky, zakutálenosti, nepatrnosti, krásnosti... takové ty malé, milé, míjivé... věci. Slovo věc je pro ně málo. Stačí jiné málo a začnu si je vybavovat. Ani nemusím přivřít oči a zároveň s písmenky teď vidím ty poklady.

Tak nějak o začátcích a o pokračováních jsem si tady na začátku února začínala psát. Teď tady mám plus mínus padesát psaní a mohla bych se podívat zpět, co jsem to tu napáchala, a dopředu, co dál a kudy tudy. Jdu a kolem se mění krajina. Nebo stojím, krajina se nemění a měním se já. Nebo obojí, střídavě.

Nezapomněla jsem, že jsem si tady psala o knížkách vystavených v papírovém magazínu knihkupectví a slíbila jsem si, že dopíšu. Byl to magazínek dávný, dubnový. Duben ale není až zas tak daleko od srpna, teda jak se to vezme. Od té doby událo se toho dost a dost a nebyla to vždycky jen radost... ale tak třeba v tom byla i nějaká poučnost. Je srpen a dostala se mi ta dubnová věc do rukou. Než ji vyhodím a předtím možná rozstříhám, dolistovala jsem ji, když prý nikdy není pozdě. Nevím. Pozdě bycha honit. Ale co bych se s ním honila, ať si běží.

Nemá každá písnička svůj vlastní život? A možná i víc životů, protože každý, kdo ji slyší, slyší ji trochu jinak a podle svého. Slyší v ní něco jiného, něco jiného mu připomíná, k něčemu jinému ho přiměje.

Nad obzorem se nebe šedě růžoví. Ještě je ticho. Dnes ráno i ptáci spí. A ten chladný vlhký vzduch jsou dlouhé prsty nadcházejícího podzimu.