nesmyslného... a pomyslného, protože pravidelně denně bych si deník psát neuměla a nechtěla, ale takhle by asi vypadal dnešní zápis.
No a co vlastně. Tak není pořád neděle. Ani pondělí. Ani to mezi tím. Sedm možností do týdne a já abych si dělala nějaké starosti? Teď, když na mě kouká: Pejsek z papíru, Kočka z čehosi hmotně tvrdého, Medvěd z plyše měkkého. A Kytka si tu tiše roste z květináče, který není květináč, ale kelímek od jogurtu, ten velký, obalený červeným papírem. Ale ne celý, aby ho shora voda nemokřila, ten papír (nedávno jsem viděla zabalené květináče v novinách a bylo to pěkné, možná dokonce skoro ještě i neobvyklé). V něm, v tom kelímku je mezi kořeny ledviníku (ledviny, led a vina...) zastrčená špejle a na ní je pouťová růže. A najednou k tomu tahle * písnička. Super, ne? No a ne? Zítra bude svítat. Je nesmyslný pořád na něco jen čekat... vlny pozitivní. Smích. Slaměnky se stylem sobě vlastním stárnou ve slámu a visí shora dolů. Takže až seschnou, budou moci být vzpřímené. Nastojato. Rovná páteř. Pápěří. Kolem mě jsou samí kreativní lidé. (nebo ne?) A mně to nějak nejde. (nebo... ne!) Jo, mám tu zapnutou tu žehličku, ale teď je nastavená na studeno. Fakt. K ránu už bývá zima. Bolí život? Bolest nebolest. Lest života nalíčená na nalíčené i na nenalíčené. A lesk úsměvu, který se mění ve šklíbek nebo strnulost. Jo, to jsem se zase dívala na fotky celebrit, než jsem otevřela svou nehmotnou poštu. Proč to dělám? Ó jak má se ten, kdo je blbosti prost, že?
A než jsem si nachystala fotku té Růže z papíru, zní mi tu Doors, teda The Doors :) Působivé a ladící ukončení.
(věnováno s úctou a láskou těm, které (kteří) se nemohou soustředit... na žehlení :) nebo na jiné práce domácí. Třeba na stloukání másla.
Tak jdem, protože to podmáslí... to za to stojí :)
* (písnička to tahle (to jen kdyby zmizel odkaz) Jedna malá holka, Martin Kučaj, Proud)
