Harry a Sukhvinder

Krystal. Řekla jsem si, že tu knížku přečtu během tří volných dnů, které nám byly dány minulý týden. (proč bylo minulý pátek volno, kolik lidí v té válce předčasně umíralo a kolika lidem ti mrtví scházeli a schází, kolik lidí se nenarodilo...)

Pan Fairbrother schází taky hodně lidem. Kdyby žil, bylo by toho jinak hodně. Lidi by se neprojevili tak, jak se projevili. Ten příběh mohl být úplně jiný. Kdo ví. Začínala jsem číst třikrát, protože jsem si pořád nemohla zapamatovat, kdo je kdo. Pak už jsem přečetla těch několik set stran poměrně rychle, aspoň na své poměry, a pořád jsem si říkala no fajn, ale co se to tu vlastně děje na tolika stranách, mohlo to být stručnější.

Teď bych ráda citovala, ale když v té knížce je tak důrazně napsáno, že se to dělat nemá, tak nebudu. (Byly by to čtyři krátké věty, z toho dvě přímé řeči, úryvek rozhovoru mezi slečnou Krystal a panem Fairbrotherem. Krystal se ptá a pan Fairbrother odpovídá, že redakci místních novin zajímá, jak Krystal žije.) Je to takhle lepší? Doufám.

Ovšem aby někoho zajímalo, jak někdo jiný žije, musí ho k tomu něco přimět. Mě paní spisovatelka přiměla tím, že jsem s tou knížkou strávila čas. Četla jsem si o těch lidech, postupně jsem mohla nakoukávat pod jejich povrch, do jejich minulosti, do toho, proč jsou takoví, jací jsou právě teď. A pak závěr. Jak tou knížkou teď listuju, říkám si, že je to jedna z těch, ke kterým se můžu vrátit a najít tam něco, co jsem napoprvé nenašla. Aspoň v knížce, když v životě to tak nejde. Teda jde, můžu si leccos zpětně uvědomit, ale tak jako v knížce je to tak většinou všechno, co můžu.
 

No a nejde nedat odkaz na písničku: Rihanna, Umbrella