Frantiska | Listí ve větru

Každý lidský příběh je jiný, protože v každém jsou jiní lidé. (Neříkám nic objevného, chytrého ani zaznamenáníhodného, ale tak a i tak budu ve stejném duchu pokračovat, jen ne jen v duchu, protože i když se s tímhle vypisováním se loučím nejmíň obden, ještě jsem neskončila. To bude asi ta závislost. Horší než na čokoládě. Teď je snad vhodno položit sem omluvu těm a tomu, s kým a s čím se loučím do nekonečna. Imrvére furt a stále...)

Nebo je to jiné i proto, že se potkáváme v jiných náladách a etapách svých životů, a taky pro to, koho máme nebo nemáme právě kolem sebe.

Někdy v minulosti, už je to dávno, prostě v jiné etapě mého života, ale podle letopočtu vydání to nemohlo být dřív než před sedmi, osmi lety, jsem si přečetla Madisonské mosty (Robert James Waller) a letos začátkem léta, když jsem si chystala knížky na prázdninové čtení, jsem začala být zvědavá, jak na mě ta knížka, ten příběh, nebo vlastně dva, zapůsobí teď.

Dočetla jsem, doslzela a došla k tomu, že se mi asi zdá smutnější a beznadějnější než předtím tím, ale že to asi nebylo naposledy, kdy jsem si ji četla. Ani teď nemůžu říct, že bych všemu rozuměla, nebo spíš chápala a uměla si představit. Hlavně jeho pobírám jen částečně.

On byl osobnost. Zvláštní a jedinečný. Ona, Francesca... ona byla žena od rodiny. To hlavně. S vnitřním životem, sny, přáními, jiskrou, ovšem. Potlačenými jen málo, jen tolik, kolik bylo nezbytné, protože kdyby víc, nemohla by zažít to, co si zažít dovolila. A ne víc.

Je to příběh obrazů. Vybavuju si třeba ten, kdy v jednom okamžiku vidí najednou tvář svého muže a zadní světla auta toho svého muže, kterého poznala, tvořila s ním jednu bytost, pustila ho a opustila, aby neopustila toho, se kterým tvořila rodinu. V tu chvíli byla najednou a intenzivně obojí, Francesca i Frannie.

To auto Roberta Kincaida mělo své lidské jméno. Měli spolu, on a ono, srdečný vztah. Nemám auto, ale měla jsem snad aspoň v něčem podobný vztah se svým minulým počítačem. Zažil toho se mnou dost a věděl toho o mně hodně.

Mám ke čtení připravenou navazující knížku, Prach tisíce cest. Trochu se bojím ji otevřít a začít číst. Tak si tak poslouchám, jak padá Podzimní listí, Autumn Leaves a čtu si znova o tom, že většinu problémů na téhle planetě způsobily mužské hormony. Ten odstavec začíná slovy: Já jsem jedním z posledních kovbojů. Moje práce mi svým způsobem poskytuje tolik volnosti, kolik je dnes vůbec možné nalézt... A končí třemi jmény: Rachel Carsonová, John Muir, Aldo Leopold.

A listuju pomalu dál, tuhle knížku nejde jen tak zavřít a zapomenout, protože

(to, co následuje po protože, není nic jiného než prostor pro pokračování :p přece, protože... proč se vzdávat svobody :)