Za horami, řekami a moři

Všimla jsem si, že když se na píše vkládá obrázek do článku, že si můžu vybrat, jak ho chci vložit. Může být i obtékán. Objev. A můj nejnovější objev je třešňový jogurt ledabyle promíchaný s kysanou smetanou. Přiměřeně sladké a chladivé. Hodí se, až zase udeří tolik stupňů najednou jako nedávno. 

Když bylo horko minule, takové to úmorné, začala i skončila jsem číst knížku, která mi přišla místy taky tak trošku úmorná, a to hlavně množstvím informací v ní shromážděných. Nebo ani ne tak množstvím, jako jimi samotnými. Je toho prostě dost. Až nad hlavu. Kdejakou.

Kniha je to pěkně a důkladně udělaná. Líbí se mi, když jsou v knížkách mapy světů, ve kterých se příběhy odehrávají. Tady je. Ostrovy v moři širém i s mořem Seto vnitrozemským a s nejbližším světadílem. Taky je tu rodokmen rodu od devatenáctého do jednadvacátého století. Uprostřed knihy jsou dvě sbírky fotografií. Jedna z fotek je i na obálce. Je na ní princezna. Usmívá se a je dokonale slavnostně ustrojena. Jako nevěsta. Není v bílém, i když bílá ani na jejím svrchním oblečení neschází, a to v podobě květů jasmínu, jak jsem se dočetla.

Díky tomu, jakým způsobem je kniha napsaná, se dá číst a vnímat víceúrovňově. Je to pořádně hluboká studna informací o dějinách, událostech, jejich příčinách a souvislostech, o tom, kdo vlastně vládne a kdo je čím omezen. Je o lidech a o jejich tradicích, zvycích, o oblečení (zvlášť to slavnostní je v knížce popisováno určitě se stejnou pečlivostí, s jakou je oblékáno) a o jídle. V knížce je v barvách vylíčená současnost země, a nejen té jedné, ze které ona nevěsta pochází. Hlavně je to její příběh. Neřekla bych tragický, jak je vytištěno na obálce, spíš smutný. Je to příběh ženy, která měla vlastní sny, promyšlené plány a cíle a odstřihla se od nich. Ne snadno a bez rozmýšlení, ne jen tak sama od sebe. Při čtení se dá uvažovat, proč taková byla a přesto se rozhodla, jak se rozhodla. Čte se i o tom, jaká je teď a proč a jak moc ji ovlivnilo prostředí, ve kterém vyrůstala, a to jak rodinné (viz kapitola Tatínkova holčička), tak to širší.

Na 270 stránkách (včetně slovníčku) jsou takové různorodosti, jako je tajemství jistých knoflíčků u košilí anebo soupis současných monarchií světa i seznam těch zemí, kde tohle zřízení bylo zrušeno, včetně letopočtů.

Knížku jsem dočetla, ale ještě mi ležela v hlavě, když jsem viděla dokument o císaři Hirohitovi, dědečkovi toho člověka, o kterém je snad nejvíc psáno v kapitole Maminčin chlapec. Ten dokument nebyl jen o císaři, byl i o lidech, kteří spolu s ním dostali zemi do války, a taky o tom, co byli obyčejní lidé schopni dělat z povinnosti a kvůli strachu. Mezi vším dalším bylo šílené poslouchat i vyprávění jednoho upraveného starého pána o tom, co tehdy provedl své vlastní matce a sourozencům, a to jen protože se tolik bál.

Pod dojmem toho, co jsem četla a viděla, se ještě pořád ptám, kdo má vlastně moc, kdo ji nemá, mít chce anebo naopak nechce, nakolik chování člověka ovlivňuje tíha, kterou přebírá od svých předků a nese si ji dál. Jak moc je jakékoli rozhodování ovlivňováno okolím, touhou po prospěchu a strachem, třeba z neznámého anebo například z žen, nakolik jednání lidí ovlivňuje taková zvláštně pohodlná směs pocitu povinnosti, poslušnosti a nezodpovědnosti, která se tváří jako zodpovědnost.

Princezna Masako, Ben Hills