V kuchyni

Tak už se ani trošku nebojím, Prach tisíce cest si přečtu. Stačilo mi dva tři listy už učíst a vím to :) Jen se teď ještě na chvilku zastavím u Madisonských mostů, protože mi nešlo do hlavy, co to tam ta Francesca vlastně vařila.

Byla to zelenina všemožná ze zahrady právě čerstvě přinesená (Ach, jak současně farmářské, že, přímo jak z foodblogu. Co je tak asi na tom, co kromě pár posledních desetiletí bylo běžné pro kdekoho. Už mám málo trpělivosti na ty své známé, které se ptají, jestli mají sázet mečíky kořínkama dolů nebo nahorů, na poslouchání podivů nad tím, proč ta jejich mrkev není tak rovná, objemná a dokonce ani křehká jako z obchodu, a navíc je i červivá, no fuj, a že jablka padají ze stromů, a to dolů, a tráva roste, ta zase nahoru, a když se často seká, roste místo ní mech. Škoda té přetržené nitě... navázat bez uzlu nejde jen tak. S něčím praštit a odněkud rázně odejít za vidinou něčeho lepšího je snadné, takové skoro revoluční, ten pocit v tu chvíli za to asi stojí :) ale pak se stejně vždycky musí jít nějak dál a hledá se a vrací se...) a k tomu brambory a meloun z verandy. K pití měli čaj s ledem a citronem a pivo. Pak pili i něco jiného, ale to už nebylo k té první večeři.

Zajíškovaná zelenina se dusila s kořením a půl litrem vody čtyřicet minut. Fajn, to jsem se ještě chytala a snadno chápala, ale pak, po poklidném popovídání Francesca povstala a ponořila knedlíky do vařící vody. Jako fakt knedlíky? A ony se nevynořily? :) Nebo to měly být ty brambory, o kterých nebyla zmínka, že by se dusily se zeleninou? A taky proč by takhle v jednom hrnci, Francesca je Italka. Nebyly to spíš noky? Měla je předpřipravené? A ty brambory z verandy byly vařené? Nebyly, protože je u dřezu škrábala. A o těstě tam není ani slovo. Asi se přeskočilo. Prostě chystání části večeře je popsané skoro jak návod a část je tajemná.

Hlavní je, že jim oběma chutnalo a bylo jim milo.

Jejich příběh je dojemný... hm, právě jsem použila slovo z knižní obálky, ale do dalších (a že jich je tam a většinou vzbuzují kladné city) se pouštět nebudu, naopak, protože myslím na to, jak by asi ten příběh vyzněl, kdyby byl napsaný z pohledu Francesčina manžela. ... Sotva vytáhl paty z farmy a jeho žena zůstala pár dní sama, hned toho využila a s prvním, kdo... Anebo jen: vrátil jsem se domů s Michaelem a s Carolyn z trhu v Illinois... a teď by bylo podrobně a zábavně popsáno, co tam všechno zažili a viděli a jak ten Carolynin býk uspěl a kolik z něj bylo čeho... a pak by se psalo o Frannie, protože co je to s ní? Divně se tváří, vzdychá, je úplně jak vyměněná, dokonce se i z ničeho nic rozbrečí a nechce mi ksakru říct, co s ní je, prý že jen potřebuje trochu času... no, ty ženské... a sousedi povídali, že... ale tak o farmu a o děti i o mě se dál stará dobře, jako vždycky, tak snad se z toho brzo dostane...

Knížka je ale napsaná s citem a s pochopením pro lásku a pro život, i pro ten trochu jiný. Při čtení mi několikrát připadala autorova snaha o to, aby příběh vyzněl tak, že nejde o nic všedního, povrchního nebo špatného, až hmatatelná. Zdá se mi, že za některými jeho větami je schovaný boj, ale o co všechno... snad o právo člověka na svobodné rozhodnutí a o to, aby ho bližní respektovali, o to, abychom chápali, že jsou různé možnosti, prostory, způsoby a že mimo to, co vidíme a umíme vnímat, existuje i něco jiného.

Když ale odhlédnu od téhle knížky, tak prý je špatné nosit s sebou myšlenku na někoho, kdo má (už) svůj vlastní život. Prý to škodí oběma. Někdy ale taková myšlenka pomáhá překlenout těžké časy, snáz se všechno snáší. Ale i tak se prý má jen všem i sobě odpustit, rozloučit a pustit z hlavy. Asi se pak jde lehčeji. Nevím, možná, určitě, snad by to mělo platit i pro ty dva, o kterých jsem si četla. Ona na něj ale s láskou myslela každý den, až do své smrti. On na ni také nikdy nezapomněl, naopak. Bylo to prostě tak, nechtěli, nemohli na sebe zapomenout, i když oba zůstali každý ve svém světě. Je otázka, jaké by to bylo, kdyby... jestli by to Francesku opravdu tak změnilo, anebo kdyby... nebyla by přece jen jediná možnost. Jenže v žádném lidském příběhu není žádné kdyby a nehraje se ani na alternativní konce nebo vesmíry.

(Nečtu jen knížky, tohle je dobré :)