Proměna a smutek

Tu knížku jsem zaregistrovala díky názvu složenému ze dvou významem od sebe vzdálených výrazů. (ehm... každou chvíli kulím oči, co jsou mé prsty schopné napsat) Propojování se mi líbí, nezapomínám, že spolu všechno souvisí. A k tomu mi jméno pana autora zaznělo skoro jako šije, což zaladilo s názvem knížky, takže důvod k přečtení jsem měla velmi pádný :)

Věděla jsem, že to nebude od začátku do konce zrovna moc lehká zábavěnka, ale i ta se tam našla. Text je psaný lehce, zajímavě a jak že se to říká? No... jo, čtivě. Hned na první stránce, ve skutečnosti je ovšem až sedmá, se padesátiletý člověk seznamuje vícero svými smysly s houslemi. Já jsem housle taky nikdy v životě v rukou nedržela. Měli jsme sice na hudební výchovu pana učitele houslistu, ale housle ani bezpečně uzavřené ve futrále jsem mu do kabinetu nenosila, nosil-li mu je někdo. Pochybuju. A nepamatuju se. Nepamatuju se na hodně věcí. Na víc věcí si ani pamatovat nemůžu, tak o pár z nich čtu. By se asi mělo. Rozšiřovat si obzory a nedívat jen na svůj práh a na svůj dnešek. Ono fakt není jen tady a teď a já. Možná jsme zhrubli tím, čím jsme se mohli zjemnit. Stalo se absencí lásky... Sykavky. K bližnímu. Nemyslím bližního čtyřnožce, toho je milovat snazší, ten toho mnoho nechce.

S houslemi se v té knížce poprvé vidí předseda zemědělského družstva, které nepěstovalo mák, ale kukuřici a taky rýži, bylo to v Číně v roce 1971. Ten podivný nástroj se k němu dostal s majitelem, sedmnáctiletým synem plicního lékaře, který byl se svým kamarádem, o rok starším synem zubaře, poslán na převýchovu na venkov. "Miliony mladých lidí to potkalo před námi a miliony to teprve čekalo."

Knížka není dlouhá ani nudná a byl podle ní natočený film, který bych mohla i vidět. Zvlášť pohledy do přírody, ty bych si užila, hlavně když bych přitom nemusela klouzat po mokrém blátě z příkrých srázů, nosit těžké putny s čímkoli a i jinak zemědělsky a těžebně dřít. Film režíroval autor knížky, zapisovatel svých vlastních zážitků. O zaznamenání toho, co zažil a jak se cítil on a jeho kamarád a nejen oni dva, o to jde v téhle knížce asi nejvíc. Co se tam děje, je pro současného středoevropana něco, co nezná. Když jsem četla

"Byli jsme úplně bez sebe! Měl jsem dojem, že samým omámením upadnu do mdlob. Vytahoval jsem romány z kufru jeden za druhým, otvíral je, prohlížel si portréty autorů a podával je Luovi. Jak jsem na ně sahal konečky prstů, zdálo se mi, že se moje náhle pobledlé ruce dotýkají lidských životů. "Připomíná mi to scénu z jednoho filmu," řekl Luo, "když banditi otevřou kufr plný bankovek..."

a věděla jsem, kdo byli autoři knih, znělo mi to neskutečně, protože snad o všech těch literátech jsme se ve věku zhruba těchhle kluků učili ve škole, a vesměs jsme jména autorů vnímali s úplně jinými pocity. Možná se nám ve škole mělo aspoň naservírovat víc úryvků z knih. Možná by učitelé literatury mohli dělat pro lidstvo ještě víc. A měli by na to mít víc prostoru.

Kufr knih patřil jednomu též na převýchovu poslanému studentovi s brýlemi. Jeho maminka byla básnířka převlečená za pletařku. Nechci moc psát o ději, tak radši opíšu jména autorů těch knih: Balzac, Hugo, Stendhal, Dumas, Flaubert, Baudelaire, Rolland, Rousseau, Tolstoj, Gogol, Dostojevský, Dickens, Kipling, Emily Brönteová, Melville. A knihy? Tak třeba Starý Go. Nic? To je do čínštiny přeložený Otec Goriot. "To překládal Fu Lei," zašeptal. "Poznám jeho styl. Chudák, je nepřítel lidu jako tvůj otec."

Autorovi se líbil Jan Kryštof "Pro mě to byla kniha-sen: jakmile jste ji dočetli, ani váš mizerný život, ani váš mizerný svět už nebyly to, co předtím." a Uršula Mirouetová a dále Evženie Grandetová, Bratranec Pons, Plukovník Chabert, Ztracené iluze, Hrabě Monte Christo, Chrám Matky boží v Paříži... 

Tak jakoby na oplátku jsem se dočetla i o čínských literárních pokladech. Bylo to ve chvíli, kdy kluci přemýšleli, jaké vzácnosti jsou asi v kufru zamčené: "(V té době byly zakázány knihy všech autorů s výjimkou Maových, knih jeho stoupenců a děl čistě vědeckých.) Sestavili jsme dlouhý seznam knih připadajících v úvahu: klasické čínské romány počínaje Historií tří říší až po Sen v červeném domě, nevyjímaje Ťin Pching Mej, o němž se říkalo, že je to román erotický. Pak tu byla poezie dynastií Tchang, Sung, Ming nebo Čching. Nebo ještě tradiční malby od Čchu Taa, Š'Tchaa, Tung Čchi-čchanga... Připomněli jsme si i bibli a Slova pěti starců, knihu údajně zakázanou po celá staletí, v níž pět velkých proroků z dynastie Chan předpovídá na vrcholku posvátné hory, co se stane v příštích dvou tisíci letech." str.39

Kromě toho, že je kniha o životě, bezmoci a moci, o zakázaných knihách, čtení a předčítání, je taky o filmech a o umění vyprávění a poslouchání, o řvoucím ztupělém davu, který si svou tupost a řev užívá, o nevzdělaných těžce pracujících lidech, což se někomu velmi hodí, to že takoví jsou, taky je o čisté studené vodě, o čarodějkách, léčivých bylinách a něžných květinách a taky o radostech a těžkostech holčičího života. A tak dále. Ale knihy jsou v knize důležité, protože něco způsobí a něco...

A co se tak asi může stát s holkou, která poslouchá předčítání knih z jiného světa a něco už ve svém světě zažila? Kdo se může změnit, zkusit udělat to, co chce, jít jinam a začít znova, a kdo to neudělá. A kdo to dokáže, aniž by daleko odcházel? A jde to vůbec? Co je potřebné a možné udělat a je nutné něco, co je samo o sobě  nevinné, ničit?

Dost ráda bych si přečetla od autora knížku o tom, jak se dostal do Francie, koho potkával a potkává a co prožívá a taky by mi moc zajímal další osud Švadlenky.

Dai Sijie, Balzac a čínská Švadlenka

film

(tuhle knížku bych si taky ráda přečetla...)