Tak o čem? Když si tady píšu, píšu o tom, o čem píšu. Jen sem tam sem pohodím nebo prohodím něco, čemu víc a nebo jinak rozumí (by rozuměl, kdyby to četl) ten, kdo o mně ví víc, anebo ví víc o tom, o čem právě píšu. Tak o tom teda píšu, když píšu, ale někdy i o něčem dalším, co neví ani ten, kdo o mně ví víc. Nebo ani já :)
Ale tak každý něco víme. Asi bychom si úplně všechno neměli nechávat sami pro sebe. Svoje myšlenky, nápady, radosti a bolesti. Nakonec, lidi si psali nebo vyprávěli odedávna. Od začátku. Jen o myšlenkách, radostech a bolestech těch druhých, o těch to asi tak úplně neplatí, někdy by přirozená lidská drbavost měla poslouchat taktní mlčenlivost.
A pak je tu Literatura. Umění. Se mění. Kvůli a díky ní. Ní, době. Kdyby se nedělo, co se děje, nepsalo a netvořilo by se to, co se tvoří. Roky i hromady smetí letí.
Tu knížku jsem chtěla číst, protože mi byl povědomý její název. Určitě jsem o ní někde četla, ale taky jsem četla podobné názvy. Asi si přečtu, časem, i to, co je pod nimi.
Je to povídková knížka, knížka povídaných povídek. Překládal překladatel Petr Fantys a překladatelka Dominika Křesťanová. Nějak jsem při čtení nepostřehla rozdíly v tom, kdo co. Což je ale asi i dobře, ne?
První povídka se jmenuje tak, jak se jmenuje celá knížka. Místy jsem se nad ní usmála. Její čtení by pobavilo kdekoho. Rodiče, děti. Lidi z téhle i z té druhé polokoule. Nejdřív se děje to a mluví o tom, co je dané tím, jací se setkali lidé a kde se setkali. Po letech. Zrovna včera ráno mi volala spolužačka, která nebude chodit na třídní srazy, protože nechce vídat spolužáky, jak stárnou. Měníme se, všichni. Něco zůstává. V čem jsme žili a co jsme odmalička pořád dokola slýchali, to máme pořád v sobě. Smíchy i strachy. To je taky v té povídce. Pak přichází otázka. Některé otázky jsou nebezpečné. A dost možná pro obyčejný život i zbytečné. Jenže.
Konec povídky jsem rozdýchala docela lehce, lidi už trochu znám, a pokračovala jsem ve čtení. Dva pahorky. Nenápadný, skoro pohádkový název. Bylo nebylo, byly dva pahorky a na každém stál malý domeček. V těch malých domcích bydlely malé rodiny. Nevím, proč jeden domeček postavil pan osadník u mohutného starého stromu tak, že ten letitý strom zakrýval výhled z okna. Asi to jinak nešlo. Kolem šly dějiny a dělaly paseku. A zase, jako v předchozí povídce, je tady strach a rozhodnutí. A následky, v téhle už popsané. Umanutost, poslušnost, tvrdost. Bezmocná moudrost? Nebo to už přeháním? A pak tam byli lidé, kteří ví a kteří neví. Jen by mi zajímalo, kde je asi teď ten mladík, který bránil strom... možná je přece jenom jinde, než myslím.
Jak jsme pomstili Blumovy. Msta a boj, to není zrovna moje téma, ale nepřeskakovala jsem řádky ani slova, protože jsem už věděla, že by to mohla být škoda. Otázka, zda je lepší cítit se zlomený, nebo někomu lámat kosti. Odpověď. I ta mě uspokojila.
Peep show. Cesta mladého úspěšného muže od škrábance na špičce jeho boty přes úsměvno, nahotu těla i duše, moc autorit, rozdíly mezi teorií a realitou, vysvětlování, smíření až... ke klidu? A tak já ale nevím, jestli jsem to vůbec pochopila, aspoň trošku :)
Všechno, co vím o své rodině z matčiny strany. Tak to ano, tady se mi chápe líp, protože mám taky svou rodinu a taky o ní něco vím. (Jsou taková Tajemství rodu... viděla jsem pár dílů a pokaždé jsem byla dojatá.) Forma, kterou je tenhle text psaný, je inspirativní, množství toho, co se v něm dá vyčíst, je docela veliké. Taky bych si mohla sepsat, jak to vlastně v té naší rodině bylo, třeba z obou stran. Ale byla by to docela práce. Čistý cit. Stejně jsem na to už tolikrát myslela.
Tábor. Některé povídky jsou mi bližší, některé vzdálenější. Tahle je tak trochu mrazivá, asi jako naplno puštěná klimatizace, chladná jako voda v jezeře. Vina, trest, stáří a mládí a zas ta umanutost. Jestli to má ještě smysl, na to se můžu ptát. Vidím svět prostě jinak, mám to štěstí, říkám si po přečtení, a to ještě nevím, co se dočtu dál.
Čtenář. Docela poklidná povídka, ve srovnání s některými jinými v té knížce. Možná protože v ní jde o něco jiného, ale možná je jiná jen jiným způsobem. Člověk. Čtenář. Spisovatel. Úspěch a zapomnění. Síla psát, touha psát pro věčnost. A síla předčítat. A postrčení k uvědomění si své vlastní hrdosti - není nutné číst každému, kdo má zrovna náhodou náladu, každému, kdo se uvolí poslouchat. Kdybych si vzala slovo líbit a chtěla ho použít, tak tahle povídka se mi ze všech v té knížce možná líbila nejvíc. Uvědomila jsem si během čtení, že křestní... :) ehm, vlastně to asi nebylo křestní... že jméno pana spisovatele Babela bylo Isaak. Maminka četla svému malému synovi, budoucímu Autorovi, Historii mého holubníku a nechala ho při tom, že pan spisovatel to psal jen pro něj. "Jakýsi spisovatel kdesi v dálce vypustil cosi do světa a udělal to jen proto, aby to on našel. Byla v tom důvěrnost stejně skutečná jako přátelství." A ještě mi nedá nedat sem aspoň tohle: "Píšu," řekne Autor, tvář bolestně staženou, "píšu, abych zasáhl lidi způsobem, jakým mě coby čtenáře zasáhl kdosi jiný." Jeho výraz se uvolní, změkne.
Pro mladé vdovy ovoce zdarma. Tak k téhle závěrečné, silné povídce, kvůli které se ptám proč... a co je vlastně zač ten náš svět, a kde je ta lidskost a kdo na ni má právo, tak k téhle jsem ještě nedorostla. Tak blaze si žiju. Nevím, jestli jsem někdy četla něco podobného. Nemůžu posuzovat, natož odsuzovat. To je jeden úhel pohledu. Z jiného vidím, jak je ten dlouhý příběh stručně a dobře napsaný. Nemůžu ho jen tak pustit z hlavy. Filozof, prý... Asi jsem měla o filozofech a filozofii jiné představy. Kontext, fajn... Ale může z krutosti kohokoli vzejít něco jiného než krutost? (Nemusí hned, ona může zůstat skrytá, než se projeví.) Asi jak u koho. Někdo přece musí mít pochopení, přes všechno kruté, co ví a zažil. Právě proto. Ale k tomu, aby člověk měl pochopení a choval se lidsky, k tomu musí být ještě nějaké další podmínky, povaha, srdce. Pak může zahrnovat mladé vdovy ovocem a úsměvy. A kdo je vdova, oběť a kdo se jako oběť cítí... Jak myslím na slovo oběť, tak jsem si vzpomněla na rozhovor s paní Vášáryovou v minulém Pátku LN, mluvila tam mimo jiné o tom, že je rozdíl mezi tím být obětí a cítit se jako oběť. Když se v té souvislosti vracím k téhle povídce, ale vlastně i k dalším a dalšímu, říkám si, že kdo se jako oběť cítí, nejen že se tak chová, ale může si tím vlastně uvolnit cestu k tomu chovat se krutě. Nejhorší, nejtěžší je asi cítit se jako oběť a zároveň mít pocit viny. Pohodlnější je ten pocit viny necítit... A necítit se jako oběť. Jak moc je tvárné lidské myšlení? No... nějak jsem se zahloubala, ale klidně bych mohla pokračovat. :)
O čem mluvíme, když mluvíme o Anne Frankové, autor Nathan Englander
