Ve tmě

Tenhle způsob léta... ale tak ne, snad mám na to najít jiná slova, tak třeba... no tak právě teď nemám. :) Chtěla jsem napsat, jak koukám na lidi z různých oblastí světa, kde je dlouhé horko běžné. Zdají se mi trochu pohodlnější, nespěchají a tak dále a dále... Kdo ví, možná nás tohle počasí postihlo i proto, abych si uvědomila, jaké je to v takovém žhavu žít den za dnem a vidět, co se mi chce a nechce a kdy. Zkouším si projít se v botách toho druhého. A zrovna dnes se mi chtělo chodit bosá a cítit kamínky a písek a trávu, nebo to, co z ní zbývá.

Tak, to byl první úvod, dál o něčem jiném, protože na tomhle blogísku neexistují zásady perexové. Další úvod: Jsem jaká jsem a nejsem zaměřená na nic, co souvisí s Japonskem, né, vůbec ne... :) Ale došlo k tomu, že po nedávno dočteném příběhu japonské princezny jsem dnes přečetla jednu knížku z naší domácí knihovny, i když jsem se k tomu nechystala, protože mám teď dost knih půjčených. Tahle útlá černá v plánu nejbližších týdnů nebyla. (Byla v pomyslném plánu na tenhle život. Doufám, jako kdekdo, že život je doba dlouhá a knížek se ještě přečte hodně. Kdo ví.)

Od jejího pana autora jsem už dlouho nečetla nic. Dřív ano a s potěšením, teď jsem měla přestávku. Přestávka skončila a jsem za to ráda. Knížka mi zaujala a chytla, a to i tím, že není mnohoslovná, a přesto je toho v ní tolik. To je něco pro mě. A jsou v ní obrázky. To je taky něco pro mě. A je jich tam hodně. A jsou pěkné. Kat Menschik je jejich autorkou.

Začetla jsem se snadno, jen hned na začátku jsem se nechala vyrušit, všimla jsem si přívlastku macatý, který je tam použitý na dvou místech poměrně blízko sebe. Místo jednoho mohlo být jiné slovo, asi. Ale jinak se mi opravdu moc líbí, jak je knížka přeložená, čte se díky tomu tak dobře, až se mi zachtělo umět číst japonsky a tím se ještě hlouběji ponořit do atmosféry, kterou umí autor (a i překladatel Tomáš Jurkovič) vytvořit. Musí z toho pak být ještě jinší dojem. Ale zas Japonka nemá asi ze čtení japonské a třeba i téhle knížky takový zážitek jako Češka. Každý má své.

Pobavilo mi, že když jsem pro dnešek opustila Jihoafrickou republiku a Švédsko z knížky, kterou mám rozečtenou, a odletěla jsem si do Japonska, najednou jsem šla dolů po temném schodišti tak hluboko, že se mi společně s tím chlapcem zdálo, že mířím až do Brazílie. Jo, svět je malý a dojít z místa na místo se dá (taky) cestami, které jsou schované pod našimi vědomostmi.

V knížce jsou stručně vylíčené charaktery a zvyky lidí (např. věčné dívání se na televizi a myšlení na to nejhorší), slušnost a poslušnost a dodržování pravidel i za tu cenu, že se běžně říká a dělá něco jiného, než co si člověk myslí. Můžu se ptát, co se opravdu stalo a co vlastně dáváme za to, že získáváme vědomosti. A znova na to, kdo má koho ve své moci a proč. A taky pomyslet na opravdovou samotu a černočernou tmu, na novoluní (nejbližší bude tenhle pátek) a na to, co odnese a co nového začne. Taky třeba na to, jak se dá mluvit beze slov.

Napsala jsem si toho spoustu, ale je to jen část, třeba jsem úplně pominula jídlo. To je v knížce popsané působivě, i když krátce. V nedlouhém textu záleží na každém slově, to není jako když se tady dlouze rozepisuju :) Tak... ještě jednu větu. Mimo jiné se mi zdálo, že ze stránek přímo slyším zvuky (kroky v botách i bez bot, hlasité zaklepání na dveře), myslím, že nahrazují hudbu, která v téhle knížce na rozdíl od jiných od pana autora není, a že úplně vidím ty prostory (tmavé a hluboké, o kterých se běžně neví, ale existují...).

Haruki Murakami, Podivná knihovna

 

(Jen mi vrtá hlavou, jak se jmenuje knížka, kterou mi tahle připomněla. Je docela strašidelná, jsou v ní obrázky, kluk, jeho máma a strom, tis. A přání.)