Frantiska | Dlužím si sama sobě

Když mě před třinácti vteřinami napadlo, že přesně tahle slova začnou tohle psaní, měla jsem jimi na mysli jen to, že jsem si slíbila, že si sem spíšu něco na téma Kdo z koho a co. A proč. A tak. Útoky na nosy a kosti, ženskosti a mužnosti. Jenže jakmile jsem ten titulek zapsala, v tom milém momentu jsem si uvědomila, že si dlužím asi víc než těch pár paúvah. Záleží na tom, jak se to vezme, do které mé pomyslné knihy se stranami mám a nemám si dáti se nahlédne.

Byla jsem nedávno na hokeji. To jsem si dlužila. Užila. Splaceno. Ne že bych tam byla co platná jako fany. Ze tří třetin tří třetin jsem tam jen tak seděla a hleděla na pohledné hráče. (Jsou rozhodčí taky pěkní? Těch jsem si moc nevšímala. Ono taky v té rychlosti...) Rychlé jsem vlastně měla napsat. To je to, co je tam důležité, že. (Rozhodčí jsou taky někdy rychlí, to jsem se všimla. Puk. Hop. Bum.) A mužné. Mužnost koncentrovaná na ledu. A v okolí. Třeba na kluzkém parkovišti.

Kličkou zpět.

Kniha. Ve veřejné knihovně jsem se nasměrovala k T, protože od Té začíná příjmení té autorky, jejíž knihu již chci číst. I viděla jsem tam, že nejen na stejné Té, ba dokonce na celých stejných pět písmen začíná i příjmení jiné paní spisovatelky. V městské knihovně mají pořádek, takže knihy obou spisovatelek byly natěsno přimknuté k sobě, a tak se stalo, že mám doma místo jedné knížky dvě, protože ta kniha, na niž jsem původně ani nepomyslela, má modrou obálku s červenou kytkou a ptáčkem s dlouhým zobáčkem. Jak bych mohla odolat. Při čtení jsem pak ob každé tři stránky narážela na onu otázku ženskosti a mužnosti. Co ještě je a co už není. Je o tom vlastně velmi příjemné uvažovat, nemít to přesně někým stanovené.

Viktoria Tokarevová, Pták štěstí

Naděnka, děvče jdoucí si za svým od samého začátku, od rodiči neplánovaného početí až do konce (ne svého, konec knížky je naštěstí Naděnčin nový začátek), se narodila ještě za Brežněva. Muselo to tedy být do roku 1982, jak jsem nakouknutím na příslušné místo zkontrolovala. Zajímavé. Děsně zajímavé je i to, že Brežněvova manželka měla stejné jméno jako autorka Ptáka štěstí. Taky jsem se na netu dočetla, jakéže to se jménem měla problémy. Ta manželka. Měla jiné cíle než Naděnka. Naděnka by uměla pro sebe důkladně využít, kdyby se jí povedlo stát se první dámou. Kdekoli. Nepovedlo. Zatím. Chtěla bych číst pokračování.

Naďka nechtěla nic zvláštního, jen toužila žít jinak než její babička, skromná lékařka z Rostova na Donu, nebo maminka, pracovitá umělkyně z Moskvy ovládající i arabské písmo. Nizámí. Jejich potomek Naďka se chtěla mít víc než dobře, chtěla mít peníze a úspěch, a to hned, nechtěla čekat. Obojího plánovala dosáhnout prostřednictvím muže. Nějakého. Nějakého mocného a bohatého. U kamarádky si listovala časopisy a nadchnul ji příběh Jacqueline a objem peněženky pana Onassise.

Neztrácela čas a pustila se do akce, aby využila toho, že je mladinká a krásňounká. Lapila Němce a odstěhovala se s ním do Německa. Pak se dostala do Francie. Seznamovala se s Rusy žijícími v cizině, s cizinci žijícími doma, žila všelijak, někdy jí nebylo co závidět, něčeho by většina žen (myslím si) nebyla schopna. Po čase se vrátila do Ruska, mezitím rodila děti, nechávala je na starost služkám nebo matce, pracovala, přivlastňovala si, co jí nepatřilo a pak se zamilovala, taky do někoho, kdo jí nepatřil (je otázka, může-li kdo komu patřit), a ta láska trvala dost velkou část knížky. Projevy lásky jsou různé, ne?

Kniha končí tím, k čemu Naděnka dospěla. Asi dobře končí. Čisté přátelství a spolehnutí se sama na sebe je přece dobré poznání­­­. Jen je mi líto hrdinek jiných knih třeba i ze stejného dílu světa, ale z jiných dob. Neměly takové podmínky. Nemohly se třeba rozvést a zároveň si nechat u sebe svoje děti. Nemohly toho hodně. Naďka a její vrstevnice mohou, můžeme, ale ani tak se všechny ženy nevrhají střemhlav a bez skrupulí do všeho, co by jim mohlo zabezpečit extra super příjemný život. Doufám, že nikdo nepřijde o tu volnost a možnost si sami a samy rozhodovat o svých životech. Naopak, doufám, že nás, kteří a které si o sobě můžeme rozhodovat sami, bude víc. Byla by škoda nechávat se spoutat, když si můžeme na to, co je v žití důležité, přijít sami, svým tempem, třeba jako Naděnka.

(dnes to bylo dlouhé, vypisuju se z nastydnutí a z toho, že mě těší moje práce, nj)