V předsíni

Tam, protože tamtudy se odchází zevnitř ven a já jsem od čtení Prachu tisíce cest chtěla odejít několikrát. No... několikrát je asi moc, ale párkrát určitě.

Možná to, ten příběh, ti dva a to mezi nimi, to všechno bylo tak, jak to bylo, hlavně tou dobou bez internetu. Ale asi ani ne, protože něco podobného, čímž myslím nekomunikování, a když už ano, tak jen v uzavřených vzdálených myslích a srdcích, jde zažít i teď. Že? No jéje :)

Čekala jsem, že to bude knížka z větší části uvzdychaná. Byla, ale jen z menší. Části, které byly veselejší, tam taky byly. Náhody se tam děly a bylo jich tolik a takových, že to bylo skoro jak ve skutečnosti neliterární. Nebudu se rozepisovat o ději, neboť není tak projasněně proznámený proromanticky založenou populací jako děj té první knížky.

Bývám zvědavá, jak ve skutečnosti vypadají místa, o kterých se píše, ale ve skutečnosti se tam ani nechci jet podívat, protože bych se světem najezdila tolik jako píšící fotograf Kincaid, a tak využívám možnosti vymožeností.

Z mostů madisonských jsou krásné, podle mě, jen asi tak dva, město Winterset má pěkné stránky, zvlášť na to, kolik má obyvatel, a docela dost se mi líbí, jak se prezentuje místní knihovna.

A třeba Big Sur... je fajn se aspoň na chvilku podívat na fotky odtamtud a odmyslet se od starostí o budoucnost a od otázek po smyslu... a tak dále. Zajímalo by mě, co všechno a jak by Kincaid fotil dnes, jak by chápal, co se na světě děje a co by vůbec dělal. Asi si každá generace musí prožít to svoje a pro každou je nové a jiné to, co právě žije. On by byl nejspíš i teď stejný, jaký byl ve své době. V naší jsou ale taky zajímaví lidé. I samotáři. Možná i samotářky. A pořád je co fotit a psát.

(Nakonec jsem se na netu podívala na jméno William Butler Yeats. Jeho básně znali Robert i Francesca a já jsem donedávna nevěděla nebo snad dávno zapomněla, že je to ten s těmi sny na zemi rozprostřenými. Nemělo by se tvrdě dupat nikdy a nikde, protože kdoví, kde leží čí :)