Jedno takové hutné vztahové téma, které se v ději knihy děje, je pěstounská péče. Jistě, co jsem četla, bylo v severoamerickém hávu a byla to literatura, ale nevím, jestli je třeba naše místní realita vybarvená vždycky jen do pastelova a jestli si úplně každý pěstoun k sobě bere děti pouze a výhradně z těch... altruistických pohnutek. Zvláštní, ve srovnání s pěstounskou péčí, je, že když se člověk stará o své vlastní děti, je to samozřejmost a všem je víceméně jedno, jak to finančně zvládá a jakými těžkostmi prochází, jen když to (nějak, a nejlépe co nejlépe) funguje. Nejsem v tomhle směru vzdělaná, zběhlá, ani příliš posuzování schopná, ale i přečtení téhle knihy mě přimělo k tomu, abych se nad tím pozastavila.
Astrid, dívka z knížky, toho totiž ve svém mladém životě zažila víc než dost, včetně pobytu v několika od sebe velmi odlišných pěstounských rodinách. Začátek knihy byl skoro idylický. Skoro. Začínat druhé desetiletí života a mít maminku, která má dlouhé blond vlasy, voní fialkami, je štíhloulinká a zároveň působí tak silně a sebevědomě, je hrdá na své severské kořeny, je si vědomá své moci a krásná je nejen v očích své dcery, ale je obdivovaná tolika lidmi, a to nejen pro svou krásu, ale i pro to, jaké píše, vydává a veřejně předčítá básně, to by si možná mohla přát kdekterá holčička. Možná, asi bez znalosti zákulisí. Možná by jako Astrid taky zvládala maminčiny zvláštnosti a její způsob života a uměla ji tak milovat a cítit se provinile za to, že jen kvůli ní musí maminka mít tak nudnou práci v redakci časopisu, přestože má takový talent.
Ani nadaná básnířka by ale nemusela do důvěrné, intimní, ale přesto s klidem zveřejněné básně zatahovat svoje dítě. To je trošku jako když se o dětech píše na netu. Ano, záleží na tom jak. Děti vnímají. Astrid si velmi dobře všímá lidí, věcí, událostí, nálad. Na svou maminku Ingrid je zvyklá, obdivuje ji, zná ji, hodně s ní prožila, a tak je tím, co se mění a co ze začátku nevypadá nijak zlověstně, nejdřív překvapená, pak docela nadšená a s dalším vývojem spokojená. Ale pak se něco stane.
Co udělá opravdu silná žena, dostane-li se do situace, v jaké byla Ingrid? Může udělat, co chce, ale nemusí přece ublížit svému dítěti. Nakolik uškodila sama sobě, to je s odstupem roků otázka. Nechci tady pokračováním svých úvah příliš prozrazovat děj, který bylo při čtení tak snadné spoluprožívat. Už jen ty postavy, jak si úplně přirozeně žijí svým životem... Matka Vodnářka, dcera Štírka (stejně jako paní autorka) a jedna z dalších osob v ději Ryba. Někdy si říkám, že je docela obdivuhodné, že vůbec nějaké Ryby dokážou žít bez nadměrného množství esoteriky, vzdychání, plakání, povlávání a jiných (sebe)mámivých kejklíčků. Fakt začínám být docela spokojená a uklidněná tím, že jako ta Ryba funguju prakticky aspoň tak, jak funguju. :)
V jednom z Astridiných dětských pokojů visel obrázek od Dürera. Astridina tehdejší tamější pěstounka (narozená v jakém znamení? :) předem věděla, že Astrid je umělecky nadaná, že prožila hodně těžkého, a moc se na ni těšila. Brzy pro ni zařídila nejlepší možné vzdělání, včetně výtvarného. Hned při prvním setkání jí udělalo radost, že Astrid umí obrázek Dürerova zajíce ocenit. V knížce se sice (aspoň mám ten dojem) píše, že je to králík, ale nejspíš to byl zajíc. Ne že by o to tolik šlo, pro mě za mě to mohl být divoký králík. Kočka už ale asi ne, ačkoli kočka divoká možná ano, jen nevím, jestli pan Dürer nebo někdo jiný stvořil taky tak úžasný obrázek divoké kočky, jako je tenhle zajíc. Tady je, mezi jinými obrazy. Jak jsem se v přilehlých internetových zákoutích dočetla, líbí se hodně lidem, i jednomu mému oblíbenému psavci. Našla jsem také fotku sochy zhotovené na jejich počest, myslím toho zajíčka na obrázku a jeho pana malíře. Napadlo mě, jestli to nebyl od autorky knihy záměr, tenhle obraz a k němu socha zaječice, která se nevejde do své bedýnky (za což přece nemůže ona, ale velikost bedničky a toho, kdo ji do ní strčil, anebo že by do ní vlezla sama?) a která se zrovna příkladně mateřsky nestará o svá mláďata. Časově by to možné bylo.
Při čtení jsem si vzpomněla i na jiný obraz "... pociťovala jsem stejný smutek jako při pohledu na obraz Ikara padajícího do moře...". Něco se děje a nikdo to nevidí a ani vidět nemůže a snad ani nechce, i když je to tak blízko...
Mně se zas nechce přestat na tuhle knížku myslet a psát si o ní, jenže psát dlouze o knížce je celkem dost zbytečné, protože proč mnoho psát a číst o něčem, když se dá rovnou přečíst něco. A žít. Tak závěr a v něm už jen krátce tři zamyšlenosti. Za prvé, Astridino zpětné zjišťování: jak to vlastně se mnou a s mými rodiči bylo v době mého nejútlejšího dětství a ještě před mým narozením? Za druhé, vliv matky na dceru a vůbec vliv člověka, který je daleko, nejsem s ním v kdovíjak častém kontaktu, a přesto může silně působit na můj život. A za třetí, poslední, lehoučké téma... vůně. Čím voněla Astridina matka jsem už psala. Další ženy, které knihou procházely, používaly tyhle parfémy: Ma Griffe, L‘Air du T/... a Astrid dostala darem zdobenou lahvičku vůně Penhaligon, která "Připomínala květiny rostoucí v anglických listnatých lesích a pohádkové viktoriánské holčičky v zástěrkách a rozšířených kalhotách s věnečky sedmikrásek." Zvlášť při čtení charakteristiky té prostřední vůně jsem měla ženu, která se jí voněla v knize, přímo před sebou, nebo jsem ji viděla přinejmenším jako ve filmu. Film. Nevím, jestli bych se na něj chtěla dívat, i když mi trochu láká, hlavně kvůli herečkám. Docela mi potěšilo, že tam hrají právě tyto dámy, i když jsem si přesně tak ženy v tomhle příběhu nepředstavovala. Ale hlavně, do filmů se těžko může vejít to, co je v knihách, tím spíš v knize jako je tahle.
Bílý oleandr, Janet Fitch
