Frantiska | Čtyři a dvě třetiny

Víc nešlo. A v noci se mi zdály sny. Nemyslím, že kvůli kávě, ale protože v jednom snu byla černá tma, tak i možná. Byl takový akční a poučný a inspirativní, ten sen. V tom druhém, který se mi zdál první z těch dvou, které si pamatuju, byly schody plné květin. Asi že jsem si večer dopisovala o květinách. A o vůních. A o jídle, trošku.

Takže když jsem dnes k polednímu chystala snídani, tak jsem ji přivoněla. Lívanečky jablkové s kysanou smetanou a marmeládou rybízovou se snídaly. Chtěla jsem si je užít co nejvíc, tak jsem otevřela od vánoc neotevřenou mandlovou vůni od toho pana doktora, se kterým se peče, přesně od toho, s nímž pekly už naše prababičky. Nevím, jestli někde v hlubinách našeho rodného domu je ještě ten starodávný sešitek s recepty s moudrou hlavou do pečiva, který jsme si kdysi se zájmem prohlíželi. Kdysi dávno, kdy ještě ani náhodou nebylo shabby šik in ani aut. Moudrá a černá hlava.

Aby toho nebylo málo, tak jsem ještě ve hmoždíři rozhmoždila hřebíčky a badyánu trošku. Se skořicí se hmoždil stroj kdovíkdy a kdovíkde. Bylo to dobré a voňavé. Taky sladké. Tak akorát. Je nutné osladit si a navonět si svět. :) Ten kulatý, ten náš. Možná kdyby se každý sám těšil a dělal si radost něčím, co druhému nevadí, bylo by líp. Já jsem se o to dnes snažila, voněla jsem nám i sobě snídani a ta vůně překryla a zrušila mou ranní chuť někomu za něco vynadat. A že se mi původně opravdu dost chtělo.

Večer včera, včera večer jsem si přečetla papírovou povídku s dobrým, no jak pro koho dobrým, koncem. Ta, co se mi líbila víc, ta se jmenuje Nokturno. Je v té samé stejné knížce, která byla v knihovně místní v regále zastrčená v zadní řadě. Chtěla jsem si letos přečíst něco od tohoto pána, Jeffery Deaver se jmenuje, abych přišla na úplně jinaké myšlenky. Jak jsem tam tak skloněná nad tou policí stála a koukala na ty dlouhé příběhy a nevěděla který a brala jeden po druhém a vracela je zpět a přestávalo se mi chtít se začíst, tak jsem našla tuhle knížku, Panoptikum. Je mi teď milejší.
 

"Nasadil "Go Tell Aun/... a zahrál na tento motiv několik variací. Nato vystřihl několik krátkých klasických kousků. Tony měl dojem, že je to Bach. Následovalo "Ain't Misbe/... A pak ještě několik kusů, které malému Tonymu hrávala máma. ... "