Domeček

Jednoho obyčejně krásného dne se (to) sesype jako domeček z karet. Zbortí jak tón tamté harfy. Nebo jiné, taky zborcené. (Tohle není poplašná zpráva, :) klid, ano?)

I tak to i po tom avizovaném sesypání pořád budou karty. Podstata zůstane. Teda jestli je podstatou domečku materiál. Asi ne. Proč se vlastně staví z karet domečky? Aby si stavitel dokázal svou šikovnost, cit a rozvahu... rozvážnost? Pevnou ruku. Jistou. A tak... Dneska jsem byla na místě, vedle kterého seděl otec se dvěma asi svými syny útlého věku. S přestávkami na proběhnutí všichni tři hráli karty. Pěkně jim to šlo. Prší. Bavili se a bavilo je to. Domeček nestavěli.

Nestaví se z karet spíš věže? Sesypaná věž v kartách zas tak nic strašného neznamená. Nemůže růst donekonečna. Do nekonečnosti vesmírné. Nesmírné. Krásy. Takové rádoby úvahy...

Sobotně večerní. Mám pocit, že jsem si sem už dávno nezaznamenala písničku mně libě znějící. Zborcené harfy tón teda ne, i když... A když už je zas sobota, tak se mi nabízí muzika, která mi připomíná jeden ze sobotních večerů, během něhož jsem si zatančila. Takovouhle verzi jsem si vybrala i proto, že v ní místy slyším, jak by mohly znít karty ze sypoucího se domečku, kdyby zněly. Bylo by to veselejší. Zatancovala jsem si skvěle a k tomu v noční košili. Ve své a zároveň růžové. Vzpomínka má má jinou barvu, je v ní trošku mojí zlomyslnosti, asi tak na špičku nože. Příborového. Většinou nevzpomínám ráda, ale tuhle jsem si schovala. Stálo to totiž za to. Uvědomila jsem si, jak je fajn být při tanci vedena tím, kdo tancovat umí a jde mu o to si zatančit. Jen.

Sobotně dopolední dnešní, taky už vzpomínka... Procházela jsem poblíž místa, kde kdysi stála věž. Nestojí, je zbořená. Kdepak asi jsou trosky z ní pocházející. Suť. Bůhsuď.