Mám ráda začátky

roků, měsíců, ale týdnů už ani ne, líbí se mi začátky odpočítávání od jedniček. První stránky sešitů, notýsků, bloků. První čisté, nepotištěné stránky knih, ty na začátku, které nejsou ani očíslované. Někdy listuju od první stránky s natištěným číslem zpátky, abych se dotkla strany s neviditelnou jedničkou. Líbí se mi bělost sněhového poprašku před tím, než se do něj vykročí. Tajemná čistá prázdnota, která bude naplněna, něčím.

Prvního února. Tak proč ne. Není to poprvé, je to do třetice. Uvidím, co bude dál a co zvládnu a hlavně, co v budoucnu budu chtít, protože to zvládnu.

Nejmenuju se Františka, ale k tomu jménu mám vztah, celkem blízký a dost dávný, jelikož jsem se na svátek Františky narodila.

Svatá Františka Římská je mi sympatická i proto, že její život neskončil umučením, a přesto je svatá. A není jediná taková. Prostě ani na to, aby byla svatá svatou, nemusí být umučenou mučednicí. Je užitečné to vědět, řekla bych.

Když jsem se pro zajímavost podívala, jak vypadá jméno Františka v numerologii, všimla jsem si tam, že dnes by měl narozeniny Brandon Lee. Vím o něm něco, ne moc, ale něco, co se všeobecně ví, ano.

Vždycky, když o něm čtu nebo slyším, pomyslím si na film, ve kterém s malým pousmáním sklopil oči takovým způsobem, který nezapomenu. Připomněl mi tím někoho. Řasy, výraz, pocit, vzpomínka.

Nechtěla jsem končit smutně. Je smutné to, co bylo, ale už není a být nemůže, protože už je to pryč? Aspoň že to bylo. Protože kdyby to nebylo, nebyla by ani ta vzpomínka, ani nic.

Je to takhle veselejší?