Chladna z rána

Nad obzorem se nebe šedě růžoví. Ještě je ticho. Dnes ráno i ptáci spí. A ten chladný vlhký vzduch jsou dlouhé prsty nadcházejícího podzimu.

Jaký asi bude. A jaké je tohle léto. Poslouchávám rozhlasovou stanici, kde přejí posluchačům léto úplně obyčejné. Přijde mi to velmi moudré, chytré, vstřícné, lidské, vhodné, běžné, každodenní, všednodenní, obyčejné :) upřímné, milé, živé... stejně jako bývává některá muzika, kterou tam pouští. (Ale ne všechno, co je slyšet odtamtud, ke mně ladí. Občas tlumím a mizím. Do nekonečna opakované reklamy jsou nepříjemné všude a též některé hlasy a řeči i nereklamní, no nic, prostě kdo mi nutí poslouchat, naštěstí nikdo.) Včera jsem přišla k rádiu, stojí v blízkosti měsíčního kalendáře té krásné paní od té krásné paní pod obrázkem visícím takovým, příhodná to ukázka kombinace stylů a pohledů, protože svět a i můj svět je taková kombinace, opřela jsem se ukazováčkem do tlačítka a začala zrovna tahle písnička: malá dáma. Kabát

Mám ji ráda, tu písničku, dávno. Protože. A občas se podívám na své dlaně a vím, že se mění. Občas si říkám, že na tom něco je. Občas. Čas.

Včera jsem si po čase udělala test (ani těhotenský, ani inteligenční) a vyšlo mi to stejně jako před časem. Taky na tom něco je. Tak co já se sebou si asi počnu, když jsem pro tenhle svět nepoužitelná. Teda přesněji: nejsem v dnešní společnosti potřebná. Vždycky mi pobaví slovní spojení dnešní svět, dnešní společnost, dnešní mládež, dnešní senioři, dnešní zprávy. Ten důraz na to, že dnes je to jiné než včera. Nebo předloni. Nebo v předminulém století. Nebo v budoucím a pobudoucím. Pobuda bude... a pohoda snad a každý tu jen ten svůj čas pobude, než ho osud odsud jinam pohodí. Vlastně se mi chce nahlas křičet a ronit slzy proudem místo toho, abych si tu psala. Ale tak dobře, Ron, ten to taky neměl lehký... a taková Lenka, Luna, ta se mi vždycky líbila a byla mi blízká. A jejich autorka, stvořitelka, a ti další INFP, jaký by byl svět bez nich, jen s těmi, kteří jsou v tomhle světě takzvaně užiteční, použitelní, kterých je potřeba.

Růžová už z nebe zmizela, trošku jsem se zdržela, během psaní mi odlétají myšlenky, to jsou ty výpadky soustředění, ty úniky jinam, no když čtu, jak to ti lidi, co jsou označeni stejnými čtyřmi písmenky jako já, mají, tak copak já můžu jinak? :) Vlastně je to dost pohodlné, octnout se v šuplíku. Zvlášť mezi mně většinou sympatickými lidmi. Ale nechám si ho pootevřený, abych mohla dýchat a vykukovat. Možná vyskočit. Občas.

Jo a báseň, oni tihle lidi prý básní. Tak třeba tohle? Rýmuje se to, to jo. A co tím chci říct. To by mohli vědět asi tak dva lidi.