Frantiska | A pokračování

Ten strom jsem si vybrala ze všeho, co se tu tak štědře nabízí. Líbí se mi. Stromů různých roste porůznu rozhodně hodně. Ještě. A tenhle obrázek mi tu souladí s touhletou černou temnou, kterou prosvítají bílá písmenka.* Líbí se mi, jak to, co si tu píšu, je takhle vlastně schované pod povrchem, pod učesanou trávou a korunou a kmenem stromu. Schované tam, kde jsou kořeny. A žížaly. A vidí to jen někdo, což mi vyhovuje. Nevím, jestli budu pořád taková. Taková v černém.

Ještě k těm začátkům, začala jsem si nedávno s němčinou, opět. A tak jsem si teď vzpomněla na větu uvozující úvodní lekci v nějaké učebnici: Aller Anfang ist schwer.

Copak o to, začátek je snad dost těžký, ale někdy je pokračování a nepřestávání mnohem těžší než ten bělostný čisťounký voňavý začátek. Pokračovat, když je všechno už obyčejné a jednotvárné a konce nebo výsledku neviděti, není jen tak. Snadné.

No zase ale proč se zuby nehty držet a nutit a nepřestávat úplně se vším, s čím se začalo. To taky nejde a potřeba není.

V neděli jsem zaslechla větu z jednoho filmu, byl vlastně taky o začátcích, přerušených a znovuzačínajících. Ta myšlenka byla zhruba taková, že člověk potřebuje mít člověka, kterého zajímá, na co myslí. Z toho podle mě plyne, že člověk potřebuje odvážného bližního. A když ho nemá, asi by měl být odvážný on sám.

* měla jsem tu dříve černočerné pozadí a nad tím vším strom vyrůstající z černé trávy. jinak mám radši modrou :) travičku.