Maličkosti

Od malička mám ráda všelijaké drobnosti, blbůstky, radůstky, zakutálenosti, nepatrnosti, krásnosti... takové ty malé, milé, míjivé... věci. Slovo věc je pro ně málo. Stačí jiné málo a začnu si je vybavovat. Ani nemusím přivřít oči a zároveň s písmenky teď vidím ty poklady.

Skleněné, strakatě kropenaté oválné korálky, kulaté, jemňoučce zdobené oranžové sklíčko, dřív tvořilo část medailonku, ale ten si už nepamatuju, sytě modrý skleněný střípek, kterým se dalo taky jako tím oranžovým sklíčkem koukat jedním okem na jeden svět, nevím, čeho byl součástí předtím, než se stal střípkem, prstýnky z poutí, košíky z proutí, růže ze střelnic, navoněné a ozdobené něčím blýskavým, anebo taky ne. Pak třeba beruška, skoro úplně jako živá, ale létající jen když se roztočil řetízek, její domov. Kulatý přívěsek s obrázkem vlčího máku a stejný kulatý přívěsek s obrázkem kopretiny. Šáteček s měsícem a šáteček se sluníčkem.

A různé kamínky... kamínků hodně. Některé jsem prostě nemohla nechat v lese, ale nemohla jsem si je ani všechny odnést, a tak jsem pokaždé těžce a dlouze vybírala, který si vzít s sebou a který tam nechat. A obdivovala jsem i jiné kamínky, oblé oblázky a taky jemný, sluníčkem třpytivý písek na kraji potoka, který den za dnem hladila proudící voda. Vždycky jsem si šíleně zaujatě prohlížela fantastické krajiny vysychajících louží v polních cestách a taky tichá a tajemná mechová zákoutí schovaná v lese, anebo ta na starých kamenných zídkách ve stínech stromů. A ornamenty pavučin, jasně že nejvíc ty vyzdobené rosou. Studovala jsem zblízka květy rmenu, slziček Panny Marie, drchničky, kohoutku lučního, chrp, vlčího máku... ty se daly opatrně proměnit na opravdové Makové Panenky. A taky mě moc bavilo s velkou a s určitě až legračně soustředěnou opatrností pomalu otevírat maková poupata těsně předtím, než se otevřela sama, a jemně rovnat pomačkané sukýnky, které v nich byly schované přesně tak jako Popelčiny šaty v oříšku.

A měla jsem vždycky ráda krabičky, třeba od sirek, od různých bonbonů či čeho všeho, do všech se toho dalo tolik schovat, třeba semínka z jablek, a pak si představovat, že je jednou, už brzy, zaseju a z každého vyroste jabloň. V krabičce od sirek byl schovaný i můj pokojíček s nábytkem poslepovaným z malých kousků papíru. Líbily se mi taky odstřižky zajímavě vzorovaných látek a kousky vlny. Měla jsem ráda různá ptačí a asi úplně nejradši sojčí pírka, taky peříčka od kropenatých perliček, ale i hromady husího peří na stole při draní. A venku chmýří bodláků a pampelišek a sbírání semínek letniček na zahrádce. A kůru stromů, zvlášť třešní a borovic, ale nejradši jsem se dotýkala bílé, místy čárkované kůry břízy.

Mohla bych pokračovat. Výčet nekonečný.

Mám u sebe, asi dvacet centimetrů vzdušnou čarou od těchhle písmenek, časopis. Je půjčený, není čerstvý. Je v něm rozhovor, který si  ve svých mezičasech čtu, a ten je čerstvý jako čerstvě utržená borůvka. Část je volně k přečtení na internetových stránkách toho časopisu, takže stačí odkaz. Ulevilo se mi, pořád nevím, jak si mám vykládat autorská práva. Otázka a odpověď třetí a čtvrtá, kvůli nim jsem se namáhala udělat pár pohybů prsty navíc.

kulturně to společenský měsíčník XANTYPA (vždycky, když to vidím takhle napsané, nevím při prvním pohledu, jestli je to azbudou nebo latinkou :)  je to tak trošku jako optický klam...), druhé letošní číslo, rozhovor pana Ivana Větvičky s panem Danem Bártou

V tom rozhovoru mě zaujala také otázka, která není na netu, ale je na papírové stránce dvacáté čtvrté: Sedla si na vás někdy vážka? Na Dana Bártu ano, což byla asi očekávatelná odpověď, ale jistěže odpovědí není jen strohé ano.

Na mě si nikdy nesedla vážka, "jen" motýli. Bývá to přes to všechno, co jsem kdy v životě udělala zlého, něžné setkání. Ale sedla si na mě už taky moucha a komár. Každý ten tvor tím chvilkovým spočinutím na mně ve mně vyvolal jiné pocity. Zvláštní... ne? :)