Šedá a červená

Fajn, dostanu se teď k tomu, co jsem si slíbila, protože kdyby ne teď, tak bych se k tomu nemusela dostat už vůbec. No ale... ještě o chvilku to odložím, piju právě instantní kávu z červeného hrnečku, který k ní patří, a nevím, čím to je, ale zas mi z něj tahle temná tekutina chutná víc než z jiného hrnku. Už jsem o tom úkazu s jednou svou spřízněnou duší mluvila a tohle jsou možné příčiny té lepší chuti, k nimž jsme došly (teda ty, které jsou zveřejnitelné a které si pamatuju):

a) velikost hrnečku a rozměr dna jsou ideálně sladěné – i při odměřování pouhým okem použiju přesně to správné množství oné sypké hmoty,

b) povrch hrnečku je napuštěn čímsi nesmyvatelným, co reaguje s horkou instantností a způsobuje příjemnou chuť,

c) množství nápoje v hrnku je přesně takové, aby si pitelé a pitelky nestihli uvědomit, že jim to vlastně nechutná,

d) podlehly jsme reklamě (-y, protože spřízněná duše je ta duše a nechci mluvit za ostatní, protože nevím, jestli takto lehl ještě někdo další, abychom to mohli být gramaticky my všichni -i).

Hrneček je prázdný, a tak se vracím k tomu, co jsem chtěla. Jdu za tím zpět do období právě kvetoucích a omamně vonících konvalinek...

Je tichý večer, přívětivý čas mezi jarem a létem, kdy rozkvétá tolik květin a mezi nimi i ty snad nejvoňavější, něžné konvalinky. Přímo pod okno svého domu je zasadily maminka s dcerou před dvěma lety, takže jejich konvalinky se dost živě rozrůstají a dál rozrůstat budou, tak jak to konvalinky umí, ale už teď kouzelně provoňují večerní vzduch. Vůně konvalinek stoupá k otevřenému oknu a kolem lehce povlávající záclony se line dovnitř do pokoje, kde u stolu sedí taková celkem obyčejná holka Lina a už oblečená do své kytičkované noční košile píše dopis, který chce odeslat pomalou šnečí poštou své sestřenici Joaně. Jinou než touhle poštou dopis ani poslat nejde, je rok 1941. Lina napíše oslovení, víc nestihne. Do domu, kde s maminkou, bráškou a tatínkem bydlí, právě vtrhnou vykonavatelé toho krutého, co někdo daleko a vysoko rozhodl. Pro nás, kteří jsme odtamtud vzdálení v čase i prostoru, je to sotva víc než kousek historie cizí země. Ale Lina a další lidé to právě prožívají. Musí okamžitě odejít ze svých domovů, musí se podřídit a nechat se hnát tam, kam je neoblomní zástupci moci zahnat chtějí.

Po náznacích, které se postupně objevovaly, přestalo platit, co platilo. Pryč je domov, věci, jídlo. Lidé. Je to snad jako zemětřesení, ale takové, které nezpůsobila příroda, Země.

Lidi byli ti, kdo to dělali.

Vždycky mi přišly zajímavé ty tři země, Lotyšsko, Estonsko, Litva. Pletla jsem si Litvu s Lotyšskem a jejich hlavní města (ale tak dobře... tak přiznávám, že pořád pletu. Takže: Litva Vilnius, Lotyšsko Riga, Estonsko Talin). Ale to, že ty země jsou, tam kde jsou a že si jejich lidé udrželi sebe a svůj jazyk, to se mi líbilo. Ani jsem nevěděla, kolik je to stálo.

(Ty tři krátké úryvky sem dávám hlavně proto, že jsem narazila na trošku pozměněné vyprávění o tomhle příběhu. (závorka v závorce: docela mi někdy přijde i líto a vadí mi, když někdo na rozdíl ode mě s přehledem až s nadhledem mluví o nějaké knize tak, jak já si nedovolím, i když jsem ji četla, a pak najednou z nějakého detailu nebo nedetailu poznám, že si buď něco vůbec nepamatuje, nebo ani nečetl celou knížku... Teda ale ne že já bych si toho hodně pamatovala...) Takže takhle to v té knížce je. Snad nepáchám zlý čin, když to sem dávám...  Nejlepší je přečíst celou knížku.)

"Kromě toho, že jsi velmi společenská, jsi zřejmě i výtvarně nadaná. Tvé portréty jsou – " odmlčela se a otočila kresbu – "úchvatné. Jsou v nich emoce tak hluboké, že je to na tvůj věk neobvyklé."
"Děkuju," vydechla jsem.
"Myslím, že tvůj talent přesahuje všechno, co jsme schopní tě tu naučit. Ve Vilniusu je ale letní škola."
"Ve Vilniusu?" podivila jsem se. Vilnius byl pár hodin cesty.
"Ano. Příští rok, až ti bude šestnáct, se budeš moct přihlásit. Jestli tě přijmou, budeš studovat s těmi nejnadanějšími umělci ze severní Evropy. Zajímalo by tě to?"
Snažila jsem se spolknout nadšení, abych dokázala promluvit. "Ano, paní učitelko, zajímalo."

"Milá slečno Vilkasová, děkujeme za vaši přihlášku na letní výtvarný program. Ukázky vašich prací nás velmi zaujaly. S velkým potěšením vám nabízíme místo v našem –"
"Jo! Vzali mě!" vyvřískla jsem.
"Já to věděl!" přitakal táta.

Matka vzdychla a zavrtěla hlavou. "Stalin má plán, broučku. Kreml udělá cokoli, aby ho splnil. To přece víš. Chce připojit Litvu k Rusku, a tak nás dočasně vystěhuje."
"Ale proč nás?" zeptala jsem se. "Loni už přece přišli do Litvy. To jim nestačí?"
"Nejen nás, zlato. Řekla bych, že totéž udělají s Lotyšskem, Estonskem i Finskem. Je to složité," odpověděla matka. "Zkus si odpočinout."

(Ten čtvrtý úryvek sem zapisuju, protože... nemyslím, že musím říkat proč.)

Šli jsme ruku v ruce, oba mlčky. Zpomalila jsem. "Andriusi, já... mám strach."
Zastavil se a obrátil se ke mně. "Ne, neboj se. Nic jim nedávej, Lino, ani svůj strach."

...

Při čtení na mě zapůsobila obyčejná, prostá živost vyprávění rozděleného do krátkých kapitol, kde je vylíčeno, co se stalo tomu, té, těm, koho nikdy nenapadlo, že takovou hrůzu, bolest, strach, zimu a hlad je možné zažít. Ani to, že je možné, aby takové hrůzy dělal člověk člověku. A zároveň mě zaujalo, že na stránkách knížky není jen a pouze samotná šeď a studená krutost. Trochu jsem se bála, že budu číst jen o šedočerné beznaději a bolesti. Asi jsem se bát nemusela, protože bez naděje, bez chvilek štěstí, i když někdy vycházejících jen ze vzpomínek, by se žít nedalo, ani a zvlášť ne v těžkých časech.

V knížce je to, co tam mělo být, abych měla pocit, že jsem s nimi, s jejími hrdiny, doma, v náklaďáku, ve vlaku, na polích... těsně u Liny, její maminky, bratříčka Jonase a chvilku i vedle jejího tatínka a u dalších lidí, kteří se dostali do takových situací, že snad na světě nejsou horší, a dostali se do nich naprosto nevinně. Kdosi mocný nahoře rozhodoval a kdosi dole vykonával. Ti nahoře i ti krutí dole ztratili nebo potlačili cit. Určitě ho dřív měli, bez citu přece žádný člověk není. Se ztrátou citu jedněch byly pryč obyčejné sny, přání, budoucnost, plány, všechno... druhých.

Na světě se někdy dějí věci, které by se přece dít nemusely. Lidi někdy dělají to, co by dělat nemuseli... Když jsem v téhle knížce četla o holčičce s panenkou, vzpomněla jsem si okamžitě na jinou holčičku s panenkou, na tu z knihy Milá č. 18, kterou napsal Leon Marcus Uris. Máte doma panenku?

...

Nemyslím si, že epilog po letech je vždycky potřebný, ale tady ano, díky za něj. A také za poznámku autorky uvedenou slovy:

"V hlubinách zimy jsem konečně zjistil, že uvnitř mě tkví nezlomné léto." Albert Camus

Tyhle tři státečky nás naučily, že láska je ta nejmocnější armáda. Ať už je to láska k příteli, ke své zemi, k Bohu, nebo třeba k nepříteli – láska nám odhaluje zázračnou povahu lidského ducha.

Stránky paní autorky knihy se mi líbí. Vypadají příjemně, přehledně a přátelsky.

Nedávno jsem při poflakování se po internetech narazila na obrázek a slova hanouk, který a která také stojí za přečtení a podívání. Jsou mi blízké způsobem vnímání téhle knihy.