Sleduji sličnou slepici

sedící na špici, teda na rohu střechy protějšího paneláku, teda ona to není slepice, je to kavka skřehotavá, ale nedávno jsem s tím, že kavky jsou takový slepice, souhlasila, mám s nimi zkušenost, totiž, takže je to jako bych tu slepici opravdu sledovala. Akorát že opravdová slepice by na střechu x patrového domu na rozdíl od kavky nevylétla. Musel by ji tam někdo vynést. Já bych tam taky nevylétla, ale kdo by mi tam nosil. Jednou jsem se na střeše paneláku ocitla. Pracovně. S koštětem. Létat ani slétnout jsem na něm neuměla, a tak se mi tam nelíbilo. Bylo odtamtud daleko k zemi porostlé travou a k tvrdým chodníkům a k tvrdým či změkčilým či čilým chodcům.

Zkrátím pohled a dohled svých očí a koukám na náš muškát na parapetu. Kvete a kvete a kvete. Kde se to v něm bere, ta barva květů a ta chuť kvést... Vedle toho rozkvetlého skvostu, on je fakt nádherný, dlí aloe, ta je taková spokojená a neobývá a nedobývá ji nenápadná zelená housenka jako jejího souseda a nehlodá jí do spodních stran listů zelených jako je ona sama, ta housenka.

Možná kdybych měla být kytka, chtěla bych být aloe. Nepotřebuje často zalévat a vůbec toho málo potřebuje, má skoro všechno, co potřebuje, schované v sobě, aby vydržela, když je potřeba. A navíc pomůže, když je třeba a když to zmůže... A kdybych byla motýl, nechtěla bych být ten z housenky okusující muškáty, mohla bych být třeba můra.

A teď? Tak třeba :) písničky je mi potřeba... třeba místo chleba

Zuzana Navarová, Lišaji i nelišaji

A něco dětsky prázdninového, pouťového, taky motýlího...  Žluťásku...

Zdenka Lorencová