Zase jeden sen

Co se mi na dnešek zdálo, toho asi bylo málo, takže jsem to zapomněla, než jsem oči otevřela. (Mimochodem, aby mě napadlo, že si budu psát o svých snech a nenechám si to sama pro sebe, tak to by mě teda ale nenapadlo.) Nepamatuju si ani start svého dnešního dálkového myšlenkového pochodu, v němž jsem došla k mžouravému uvažování o tom, co jsem nedávno viděla a slyšela. Bylo to na obrazovce televizní na programu prvním a z velké části to byla překřikovací šátková hádka, i když to zřejmě měla být debata.

Mluvilo se o tom, o čem se při příležitosti hovoření o šátcích povídá, zacházelo se hluboko do minulosti, do strachu z budoucnosti, vyjadřovala se tam skálopevná přesvědčení, poletoval tam jak motýlek třepotavý výraz multikulti. Jak na to teď tak myslím, tomu multi bych asi rozuměla, co znamená, ale kulti, no... neměla by to být tak trošku kultura? Není tím pádem odpověď už v tom slově? Kdyby šlo o kulturu, o kulturní projevy, bylo by to jednodušší.

Ztlumila jsem zprávy... nechci teď, v tuhle chvíli, odejít jiným směrem, což by šlo snadno, šlo to hravě i těm diskutujícím. Co se děje, bolí a není vždycky snadné udržet se v klidu a nadhledu, ale zároveň si i nyní uvědomuju, že jinak než s nadhledem to k dobrému nepůjde. Teď se nepustím toho, o čem jsem si chtěla písánkovat. V souvislosti se šátky na hlavě se v tom pořadu zmiňovaly i křížky na krku a svoboda nosit je. Kdysi jsem dostala drobný, asi pozlacený, jemně zdobený křížek na řetízku. Dala jsem si ho na krk skoro tak, jako bych si vzala jakýkoli jiný blýskavý přívěsek, byla jsem v tom věku a ročním období, kdy to tak je. V ten den jsme jeli navštívit naši tetu pratetu. Teta, žena to s obdivuhodným smyslem pro detail, snad i díky své profesi získaným (anebo k ní její profese došla díky tomu smyslu), se na mě a na něj podívala a zeptala se: "Jo... tak ty jsi věřící?" Řekla to tak, že jsem okamžitě pochopila, že mít na krku křížek není totéž jako mít tam třeba srdíčko nebo kolečko. Jakmile jsme se vrátili domů, křížek jsem sundala a víckrát nevzala, protože jsem si řekla, co je vlastně komu do mé víry a způsobu mé víry a do toho, k jaké víře nevíře se kdy a jak dopracuju, anebo tak a tak dále, že je to prostě věc má vnitřní a nechci to hlásat navenek každému, kdo si všimne.

Díky tetě jsem vcukuletu pochopila, že i tím malinkým přívěskem a tím, že ho mám na krku, něco zásadního vyjadřuju, ať chci nebo nechci, že to není tak úplně jedno, a i kdyby to bylo jedno mně, tak někomu z těch lidí, které můžu potkat, to jedno není, že je to fakt symbol. Je mi jasné, že tak jako já nezareaguje každý a každá. A neříkám dobře ani špatně.

Být jiná, mohla jsem si říct: a budu ho nosit a budu si nosit, co a kdy budu chtít. Ale neměla jsem a nemám to přesvědčení ani potřebu prezentovat se tak jasným symbolem, protože nemám ani chuť a náladu vysvětlovat, proč co nosím, anebo nemám energii tazatele odbýt. Aspoň ne teď. S šátkem mi to přijde podobné, jenže ne úplně, nejen proto, že je nápadnější a člověk asi během dne hned tak snadno nepřestane vnímat, že ho má. Žijeme v současnu...

Ani v tom pořadu ale neměly šátek všechny ženy, které by ho jako svůj symbol víry mít mohly. Co je k tomu vede. Zajímala by mě ale ta druhá a další odpovědi, ne jen ta prvoplánová. Chtělo by to vyhradit si k tomu víc času, prostoru a klidu (včetně toho vnitřního), a to nejen v televizních diskusích. Kromě slovních odpovědí jsem vnímala i výrazy tváří tam přítomných. Byl to chvílemi boj. Z hlasitosti, důraznosti a naléhavosti řeči bylo znát, že jde o hodně, některým zvlášť. Někdo uměl zůstat klidný, někdo odtažitý, povznesený, aspoň navenek, ale i tak se dalo nahlédnout hlouběji, aspoň k hradbě, za níž je to nejhlubší člověčí přesvědčení. Mít strach a vyvolávat strach. Jak moc se můžeme jako lidé nebo i jako lidstvo měnit a vyvíjet...

Letos jsem četla knížku, kterou jsem si v tu dobu, kdy jsem ji četla, přečíst nejspíš potřebovala. Moc o ní nemluvím, protože slyšet v různých variantách, že je to hloupost a škoda peněz a že to tak není, ani nepotřebuju. Možná kdyby ta knížka byla v českém překladu jinak pojmenovaná, bylo by to lepší. Název Musela jsem zemřít podle mě nevystihuje to, oč hlavně v té knížce jde. Autorka Anita Moorjani utekla hrobníkovi z lopaty, jak říkali naši předkové (vzpomínám na tetu a její generaci... a taky na generace starší a na jejich šátky...).

Věřím, že to bylo tak, jak jsem četla, možné je všechno. Někdy. Vždycky. Jen někdy něco schází nebo přebývá. Anebo je to vždycky tak, jak to má být... Jde mi teď, při tomhle uvažování, jen o jednu část knížky, o začátek příběhu, o to, že se autorka už jako malá holčička cítila nepříjemně, když žila v multikulturním prostředí, ve společnosti, která tak, jak lze, multikulturně funguje dobře, aspoň takový jsem měla při čtení dojem. Dívka prožila dětství v bezpečí, měla lásku rodičů, nemusela nikomu nic hmotného závidět, jen se její rodinné prostředí lišilo od školního. Dostala se do zmatku mezi tím, co ji učili a k čemu ji vedli rodiče, a tím, co slyšela ve škole, jak ji viděli a jaký přístup k ní měli spolužáci.

Není to jednoduché. Ani v jednom prostředí, snad kulturním, kde nejsou rozdíly mezi lidmi, jejich názory a minulostí zas tak velké, přece jenom tam jsou. Nemyslím, že by to muselo být špatné, zlé a nepřekonatelné. Nikde, kdekoli. Přes všechny naše rozdíly si myslím, že jsme stejní, ať máme různé víry nebo přesvědčení, různá zřízení jak státní, tak ta malá rodinná, pořád jsme lidi, ale umíme si to žel bohu a bohům pořádně zkomplikovat.

(Chtěla jsem v jednu chvíli použít slovo diametrálně. Nebyla jsem si moc jistá, tak jsem se podívala, a vida.)