Včela včera

Dnes mám spoustu práce, času tak akorát.

Nemusí každý všechno. Číst, dělat, vidět... chtít. Ani část z toho všechna.

Včera jsem neměla spoustu práce, seděla jsem ve stínu a četla jsem si. Přede mnou se něco pohybovalo, na zemi, vlastně na asfaltu kryjícím zem. Zprava doleva tam šla včela. Šla pěšky, její křídla se snažila, ale nevzlétla, ani rychle, ani pomalu, jen šla, dost rychle. Křídla ji nemohla unést. Vstala jsem, utrhla lístek z černého bezu a pomocí bílé papírové záložky z knížky, kterou jsem četla, jsem jí chtěla pomoct na ten lístek vlézt. Chtěla jsem ji dát na lepší místo, na něco pro ni příjemnějšího, aby si tam odpočinula a pak mohla odletět... Tak jsem to chtěla. Chytila se papíru, okamžitě, živě, a držela se ho. Položila jsem ji vedle sebe na zídku. Zdálo se mi, že klidně odpočívá. Začetla jsem se, nevšimla jsem si, že včela šla dál. Vydala se stejným směrem jako předtím, teď v drobných kamíncích. Jenže když jsem si všimla, že odešla, byl u ní mravenec. Odehnala jsem ho a vrátila ji na bezový lupínek. ... Za chvíli mi připadalo, že už nežije. Pohladila jsem ji opatrně po zádech, pohnula se, ale zdálo se mi, že už se blížil její konec. Nakonec zafoukal větřík a shodil lístek i se včelou na zem... na asfalt. (Teď jsem si vzpomněla na písničku jednu. Díky, vzpomínko.) Nechala jsem ji tam už ležet, už jsem nechtěla nic měnit. Chtění... Ještě jsem se dvakrát ohlídla, když jsem odcházela.

Tak snadno by se mi věřilo v převtělování, v duši všech živých, i těch malých tvorů... Čím je podmíněn ten podmiňovací způsob? Vlastně ničím.

Motýlek a nejen...

Jaroslav Ježek mladší na wikipedii

a písnička sama

...