Tančení

Četla jsem jednu velice, velmi, navrch i veskrze milou větu a další ji následující. Byly o tancování a moc se mi líbily. Jsou vytištěné v už dva roky starém časopisu. Bylo by mi líto, kdyby někam zapadly. Teda ony by asi nezapadly, protože co kdy bylo vyřčeno, tak... Kdo ví, třeba to tady někde okolo opravdu pořád poletuje. Neviditelně. Nehmotně. Naštěstí nehmotně.

Ach... můj milý též nehmotný a jen a pouze pomyslný deníčku, ty si dobře pamatuješ, že když jsem byla hodně a ještě víc malá, hodně a ještě víc jsem si přála tanečnicí se státi a jí býti. Tanečnice nejsem, ale asi i proto mi to vejše zmíněné povídání o tanci tak zaujalo. Kdo ví, třeba bych někde hluboko v sobě našla vložené vlohy k tanci (teda pokud tam vůbec jaké kdy kým vložené byly (no ale myslet si to poklidně můžu)), jen kdybych je rozvíjela. A tančila.

Zárodek myšlenky, že by mi to třeba někdy i opravdu šlo, jsem získala během jednoho romantického podvečera, kdy na mě z celého srdce svého citlivého uměleckého v ten okamžik řádně rozvztekleného řval jeden mistr tance. Nemyslím si, že bych byla o mnoho větší nemehlo než část ostatních tehdy přítomných, ale holt ve mně bylo něco, co ho uvedlo do stavu brblání, bublání, kypění, pěnění a posléze i ohnivého sršení, protože kdybych byla jen tak obyčejně levá, pochybuju, že by se mým pohybovým sebevyjádřením tak intenzivně zabýval. Ta událost mi zůstala už asi nastálo v paměti, a když si čas od času s pomyšlením dát se do tance zakoketuju, tak vždy a pravidelně podpořena barevným dojmem z toho zážitku.

No a to o tanci od těch, kteří tančit umí, to sem normálně opíšu. Bude-li to vadit, omlouvám se předem, zadem i středem a ano, smazat se dá vše... tady ano. Aspoň naoko, protože co kdy bylo napsáno a řečeno, to je pořád... tady někde...

Původ, zdroj, pramen, ve kterém jsem toto nalezla, je časopis Žena a život, číslo osmnácté, ročník předloňský, strana stodvanáctá až stošestnáctá. Paní Martina Vlčková se tam ptala, pan Jiří Bubeníček a pan Otto Bubeníček odpovídali a pan Saša Dobrovodský fotil.
 

Jiří Bubeníček: Brácha ten pocit popsal dokonale. Je to něco mezi nebem a zemí. Něco, co nám dává křídla.

Třeba ten pocit naleznete i jinde.

Otto Bubeníček: To je možné. Když skládám hudbu, mám z toho někdy takovou radost, že pak nemůžu usnout. Poslouchám dokola, co jsem vytvořil, a je mi skvěle. Druhý den třeba zjistím, že je to na nic a nedá se to použít, ale ta energie zůstane. V životě nejsou důležité peníze, ale kreativita. Když něco vytváříte, dává vám to energii a chuť žít.
Jiří Bubeníček: Stejně jako rodina. Podle mě jsou děti jediný zázrak, který můžeme vidět na vlastní oči. Jsou jasným důkazem lásky.


http://bubenicek.eu/

http://operaplus.cz/nic-nebylo-zadarmo-aneb-otto-bubenicek-o-svych-synech-1/

Ono třeba i tady na Píše se píše z nematerialistických a kreativních důvodů, ne? :) 

A energie a chuti žít je potřeba...