Frantiska | Druhá část jedné radosti

Nezapomněla jsem, že jsem si tady psala o knížkách vystavených v papírovém magazínu knihkupectví a slíbila jsem si, že dopíšu. Byl to magazínek dávný, dubnový. Duben ale není až zas tak daleko od srpna, teda jak se to vezme. Od té doby událo se toho dost a dost a nebyla to vždycky jen radost... ale tak třeba v tom byla i nějaká poučnost. Je srpen a dostala se mi ta dubnová věc do rukou. Než ji vyhodím a předtím možná rozstříhám, dolistovala jsem ji, když prý nikdy není pozdě. Nevím. Pozdě bycha honit. Ale co bych se s ním honila, ať si běží.

V tom dolistovávání jsem daleko nedošla. Jen k detektivce historické Křivopřísežník, autor je Martin Jensen. Detektivka to asi je, jenže já nečtu detektivky. Nevím kolik jsem jich přečetla. Je v tom rozpor? No tak fajn, tak přesněji, skoro úplně vůbec nikdy nečtu detektivky. Co se z toho dá vyvozovat? Něco ano. Asi. Takže jsem si přečetla jen titulek: Svižná detektivka z edice Drsný Sever. Slyšela jsem, že aby se zaujalo, používají se obvyklá přídavná jména neobvykle. Tady to až zas tak moc neobvykle nezní, a když to otočím: Drsná detektivka z edice Svižný Sever... :) hmm, od profesionálů to zní lépe.

Při přečtení příjmení spisovatele jsem změnila směr od knih jinam. Měla jsem totiž v jednom svém zlomovém roce a mám i letos kalendář s obrázky, měsíční, nástěnný, pěkný, a na tom je natištěno Martha Jensen. Tak jsem se vydala na cestu dle téhle směrovky a toto jsem tou cestou potkala:

Herečku, která se jmenuje jako zelenina, Paprika Steen, nejmenovala se tak od narození a je to žena mimo jiné i vytrvalá a třináctka je pro ni zřejmě šťastné číslo. Tak si tak říkám, kdybych si měla pro sebe vybrat jméno podle nějaké zeleniny, pro jakou bych se rozhodla... asi pro nějakou motýlokvětou. Asi bych byla Hrách, anebo by byla lepší Čočka? Ve hrachu se skrývá hra a v čočce očka, dobré obojí je. Ta paní herečka hrála ve filmu, kteréhož režisér je Anders Thomas Jensen a film se jmenuje Adamova jablka. Taky by bylo hezké jméno Jablko Adamová. Doporučoval mi tenhle film jeden chlapec, znalec. Zapomněla jsem a teď jsem si vzpomněla, na něj, na ten film. Na něj chlapce ne. Teda nevzpomněla, protože jsem na něj nezapomněla. Mám pocit, že potkávám samé nezapomenutelné. Zvláště některé. Anebo si těch zapomenutelných moc nevšímám. Podívám se na ten film až budu mít čas brzy. Doufám.

A dále. Původně, když jsem měla před pár lety ten svůj první každostránkově tříobrázkový kalendář, tak jsem si myslela, že všechny ty fotky fotila paní fotografka toho jména (moc jsem to nezkoumala, byl to rok s jinými starostmi a počátky budoucích radostí... a starostí), ale ono ne. No... stačilo se podívat na ten kalendář lépe. Tady* je o tom kalendáři, ale tenhle je na příští rok. Letošní se mi líbí asi víc. Třeba je to jen obavou, nechutí, či tak, k budoucnu. Šla jsem dál a tam dál jsou autoři. Jednoho z těch zde uvedených autorů jsem viděla živě, živého. Zaujal mě hlavně nadšením pro to, co dělá. Nebyl to Alfons Mucha, nebyl.

Už jen tak v rychlosti a náhodnou jsem se podívala na stránky jedné paní autorky tamtéž též uvedené a tady je zajímavý úryvek z knížky. Škoda, že se ke mně ta knížka nedostala, když jsem byla malá, tohle by se mi líbilo číst. I když ona je to taky asi tak trochu detektivka... Tak a jsem oklikou zpět u knihy, uzavírám kroužek. To je pěkné, ne? Takové knižně povznášející. Jenže, pamatuju si, že jsem někde četla slova jedné, podle letopočtu jejího narození, už stařenky, ale jinak velice vitální paní, řekla něco v tom smyslu, že čtení je ztráta času. To možná zní podivně, protože se pořád mluví o tom, jak by se mělo víc číst, jak by děti měly víc číst a tak dále, no ale asi bychom měli spíš víc žít.

* r. 2016, už :)