Frantiska | Udělám si radost a udělám si ji hned teď

Mám tu vedle notýsku na stole magazín z knihkupectví jednoho, dubnový letošní je. Vždycky, když něčím podobným listuju, říkám si: to bych si chtěla přečíst, to a to a to... Tak teď si to to napíšu, abych viděla, co všechno bych chtěla.

V úvodu se usmívá slečna, která od začátku letoška přečetla 44 knih. Já tak desetinu. Též zaujala mě na té stránce reklama na román pro inteligentní ženy, jenž je prý taky inteligentní. Je u něj heslo: "Některé věci je lepší nevědět..." No dobře, některé je ale zase lepší vědět a některé je lepší vědět a nebrat si je tak vážně, aspoň ne tam uvnitř v sobě.

Intimní splynutí, David Deida. Hlavně ale ten podtitul Cesta za hranice rovnováhy. Co je tam, kde není rovnováha? Nevyváženost? Let? Pád? Úlet? Chaos? Pohyb? Existuje vůbec nerovnováha, teda když se podívám z dostatečného nadhledu? Má vůbec rovnováha hranice?

Digitální demence, Manfred Spitzer. Tak to bych ale radši snad ani nečetla. Že blbnu, vím sama. Možná blbnu víc, než si myslím. A abych se utěšovala tím, že jsme v tom blbnutí skoro všichni, no to je pomalinku jak s těmi sedmikráskami.

Rádce pravého muže, Dr. Robert Glover. Hezky. To je pěkné. Tak i oni pánové mají cosi, co prý autor nazývá syndromem hodného hocha. Není na škodu ženám, myslím, nahlédnout do něčeho, co je určeno pro muže. Takhle jsem kdysi pohlédla do dvou časopisů. Jeden čtu dál, ráda, ale nepravidelně, a druhý, no... v podobných časopisech určených pro ženy je toho víc zajímavějšího, použitelnějšího a zábavnějšího. Asi mi ten časopis nic moc neříkal, protože nejsem muž. Leda tak snad hodný hoch. Ale nejspíš mám jen ten syndrom.

Zmrzlinář, Katri Lipson. Ano, autorka má pěknou ofinu, je Finka, je to z Československa (což samo o sobě nemusí znamenat plus), je to nejspíš zajímavým způsobem napsáno a láká mě otázka, kterou jsem našla v přístupném povídání o té knize: "Prožívají fikci nebo realitu?" Tak. Co prožíváme my a co prožívám já? Přečetla jsem si úryvek a přestalo se mi chtít jen tak si psát o knížkách, o kterých nevím nic kromě těch pár řádek pod obrázkem jejich obálky. Kde brát právo psát si o něčem, co je mi skryté do té doby, než si knihu otevřu a písmenko po písmenku, krok a skok a obrátku listu za listem projdu vše, co ten, kdo píše, napsal. Napsala. Až když se ocitnu sama v ději, jen s autorem nebo autorkou, tak až pak snad můžu říct něco o tom, co se v knize skrývá.

Ale tak dobře, to, co si tu sepisuju, není o tom, co je uvnitř, je to jen soupis knížek, které bych chtěla otevřít a na to uvnitř se podívat.

Peníze. Jakou mají cenu? Andreas Červenka. Hm. Co tak asi dodávat. Může být v té knížce něco, co se vlastně už letmo nebo skrytě nebo pozapomenutě neví a nic se s tím nejspíš dělat nedá? Nejlepší švédský ekonomický novinář (neříkám já, četla jsem to o něm). S háčkem a s narozeninami za pár dní, kulatými.

O stránku dál taky Červenka, ale Jo NesbškrtnutéO. No tak znova.

Červenka, Jo Nesbø. Nečetla jsem od toho pána nic. Tak nic zas. Nebo ano? Čím začít?

Had a hůl, Barbara Woodová, teda Barbara Wood. (My toho s tím –ová -neová naděláme, ale je fakt, že u některých mi to –ová už docela sedí, zvyklo se mi.) Od této autorky jsem četla vícero knih, jen jednou mi znechutila a pak jsem od ní už nic nečetla, ale zas bych mohla.

Síla osudové přitažlivosti, Cyndi Dale "Pouze tehdy, když se spojí dvě ryzí já, naplní se vaše touha po důvěrném svazku." Takže co je potřeba: touha po svazku důvěrném, jedno ryzí já a druhé ryzí já a následné spojení jejich a máme důvěrný svazek. Ano. A co dál? A když není jedno nebo druhé nebo třetí nebo čtvrté nebo kniha o síle osudové přitažlivosti, není lautr nic. Ajajajaj. Vlasy té autorky mi připomínají vlasy, které někdy vídám v zrcadle, ne barvou, tím ostatním. A líbí se mi obálka knihy. Třešňová stopka a asociace z ní vyplývající.

Šťastná máma, Meagan Francis. Optimistická kytička, barvy uklidňující, deset jednoduchých tipů, jak se šťastnou matkou státi. Úplně vidím tu uštvanou, unavenou, uondanou, nespokojenou, smutnou, deprivovanou, frustrovanou a nevím jakou ještě matku nebo budoucí matku sahající v knihkupectví nebo v nějakém onlajnu po této knize. Koupím a budu šťastná. Anebone. Anebo proč vlastně ne? Autorka má pět dětí, čtyři kluky a jednu holčičku. Vida. Asi o tom životě chtě nechtě něco ví. Asi proto má jednoduchý účes. (sem se ještě vrátím, procvičovat si angličtinu)

Lék na smutek, Táňa Keleová-Vasilková. Tady ta –ová sedí naprosto. Nečetla jsem zatím od této autorky ničehož nič. V rozhovoru na té papírové stránce říká: "Problém, který zrovna prožíváme, se nám zdá těžký a bolavý, ale přece, člověk by neměl zapomínat na úsměv." Úsměv na tváři a úsměv v srdci a od srdce. Koutky rtů nahoru raz dva tři teď a vydržet.

Billie, Anna Gavalda. Tak na tuhle knížku se těším opravdu. (Do některých knih, které tu zmiňuju, bych ráda jen nakoukla, protože myslím, že by to stačilo, totiž. Anebo bych na první pohled zjistila, že nestačilo. Předem to nevím a zvědavá jsem.) Od Anny G. jsem naposledy četla Prostě spolu. Líbilo se mi. A líbí se mi to, co je o téhle nové knize v tomhle magazínu knižním napsáno. Ne že bych potřebovala nalákat, ale jakmile jsem dočetla poslední odstavec toho povídání, už jsem byla dost natěšená, a to mě čekalo ještě překvapení, protože jsem si hned zpočátku nevšimla, že ten článek napsal muž. Takže i muži něco takového něco říká. Fajn, bezva, hezky.  Billie, Ona dívka z téhle knížky, je pojmenovaná podle písničky, kterou měla ráda její matka. A On z té knížky se jmenuje podle zpěváka. A Oba mají něco společného, jak už to tak bývá. Jinak by se asi nepotkali a nepoznali blíž.

Na vedlejší stránce je opět žena autorka, slavná, kniha je ovšem podepsaná mužským jménem, ale stejně se ví, že autorka je ona žena. Tak proč vlastně? No ale, kdybych já byla spisovatelka, možná bych si pro každou svou knihu vymyslela nové jméno. Proč ne.

Volání kukačky, Robert Galbraith. Musím říct, že obálky některých knih se mi líbí víc než obálky jiných.

Hlasy chaosu, Leonard Rosen. Kniha, která určitě není pro mě, protože tento příběh "není jednoduché číst a pochopit". Ale tak třeba právě proto bych to mohla zkusit. Že bych se chytla na vějičku?

A jsem v polovině magazínu knihkupectví, teď to řeknu, Neoluxor. Pokračování příště. Musím, chci si dnes číst knihu, kterou mám rozečtenou. Veselá není.