Včera byla neděle, neděle byla,

byl úplněk, úplněk byl, bylo blaze, blaze bylo :) Utrhala jsem včera k večeru hrst jahod měsíčních, ulila mléka, usypala cukru a umixovala jsem jahodový koktejl. Upila a už se začaly dít věci. Uvědomila jsem si, že to, co jsem si dřív vlastně skoro i přála, anebo by mi to přinejmenším nevadilo, tak to už bych nikdy nechtěla. Užuž bych skoro řekla, že jahodový koktejl je kouzelný nápoj. Uvidíme :)

Pak ta Luna úplňková měsíční vyšla a já jsem na ni dlouze koukala a přišel ke mně a do mě pocit širokého klidu a hlubokého smíření. Fakt :) Nebo obráceně? Hluboký klid a široké smíření... Asi tak nějak :) Ani moc nepřeháním. Asi to bylo tím, jak jsem si tak vnímala to spojení nás, kteří se na ni díváme v našich dnech a těch, kteří se na ni dívali ve svých dnech... Jejich dny tady sice minuly, ale Měsíc je pořád. Jsme s nimi tím, na co se díváme, a tím, na čem stojíme. To spojení je, ať chceme nebo ne. A jestli není, tak je mi to jedno, takhle mi to prostě připadá a líbí se mi to.

A ještě. Na rozdíl od mnoha jiných žen (že?), mám náhodou docela ráda barevné obrázkové časopisy. Zvlášť ty obrázky, zvlášť některé. A někdy i ta písmenka. Mám tady jeden takový barevný výtisk, dnes ke mně došel. Je v něm odpověď na to, nač jsem se tuhle sama sebe ptala, když jsem slyšela písničku jednu pěknou. Otázka má zněla nějak takhle: depajejíasikonec... Nevěděla jsem, nemám nijak zvlášť přehledno (no, ani ve svém životě a ani o životě svých blízkých, natož vzdálených blízkých, ale ti se aspoň občas ozvou, díky...).

Písmenka v tom časopisu pravila, že ne konec, ale začátek. Asi tak podobně, jako jsem si tu tuhle psala o koncích a začátcích. Ptala jsem se sebe sama jen tak do vzduchu na Blanku Šrůmovou, při téhle písničce to myslím bylo:

Tulák po hvězdách, Tichá dohoda (ta písnička je vážně už tak dávno na světě? :)

V tom časopise, jmenuje se Žena a život (Mohl by být taky časopis Žena a smrt? Nebo smrt patří k  životu tak těsně, že je opravdu jeho součástí... a když se řekne život, říká se tím zároveň i smrt, ta cesta a proměna...), je třeba (jen je potřeba se dívat mezi ty lesky, perletě, satény a blesky) taky krásná moudrá šamanka, jsou tam zlomové okamžiky, litografie Jiřího Suchého, italské jezero a tak dále, ještě jsem se dost neprolistovala a neprostříhala. Postupně. Časem.