Frantiska | Vplynutí

Díky svému nedávnému večernímu potulování, při němž jsem vyšla od tenké knížky, o které jsem si tu psala, jsem se dostala k muzice. To už je takový okruh nebo kruh, čtení a poslouchání a dívání a divení...

Viki

Jinak poslouchávám skoro pořád něco nebo někoho (že by i sebe? :) určitě i ticho... zvlášť to hlasitější než zvuk). Když něco, tak i rádio a je to pořád podobné, ale nedávno mi díky jednomu ne úplně obvyklému způsobu ukončení jedné a následování další písničky došlo, že ještě lepší než vědomí, že konec není konec, ale začátek něčeho dalšího, je snad způsob, kdy se hladce, plynně a plynule vplyne v něco dalšího tak, že není poznat konec toho předchozího, protože na to, co bylo, lehce, ladně a pevně navazuje následující.

Asi i proto, že jsem žena, mi napadlo přirovnání k porodu do vody, ale nevím, nejsem si jistá, jestli ten přechod z vody do jiné vody je fakt to úplně nejlepší, já jsem se do vody nenarodila a s nikým, kdo takové své vlastní narození zažil a pamatuje si to, jsem nemluvila, jen jsem si o tom četla.

Ale jako takové mi přijde zajímavé to hladké vplynutí a přelinutí z konce jednoho do začátku druhého, kdy konec a začátek jsou nerozeznatelné, kdy se pár chvil, okamžiků a uchaslechů neví, jestli jde ještě o končení nebo už o začínání, kdy nevím, kde zrovna jsem, jestli na konci nebo na začátku a pocit je to vlastně příjemný, konec neexistuje. Není. Je jen plynulost.

Kdo ví.

(Ty dvě písničky, u kterých jsem si to uvědomila, jsou: ... tak s tou první jsem si jistá, byla to stará pieseň Dnes mám rande so svojím mestom, Tublatanka... a ta druhá, s tou jsem si teď jistá tak na devadesát dvě procenta, nechám si ji pro sebe. Byla v angličtině, ale jedna známá paní ji zpívá česky. Je krásná a smutná. Smutně krásná. Musí mít závorka i konec? Možná je lepší takovýhle :)  Konec závorky vplynul ve smajlíka...