Frantiska | Začátky a pokračování

Tak nějak o začátcích a o pokračováních jsem si tady na začátku února začínala psát. Teď tady mám plus mínus padesát psaní a mohla bych se podívat zpět, co jsem to tu napáchala, a dopředu, co dál a kudy tudy. Jdu a kolem se mění krajina. Nebo stojím, krajina se nemění a měním se já. Nebo obojí, střídavě.

Ještě jsem si tady ale nepsala, co si myslím o koncích, nebo ne moc. Jen tuhle, 23. července, jsem se zmínila, že nevěřím na konce. Proč. Věřím totiž spíš na začátky. Konec... třeba školního roku, znamená začátek prázdnin. Konec prázdnin znamená začátek školního roku. Konec týdne je začátek dalšího týdne. Konec oběda znamená začínat vstávat od stolu. Konec vztahu neznamená konec, protože v jednom i ve druhém člověku něco pokračuje dál, jen je to už jiné, něco zůstává, ať se chce nebo ne, a něco se mění, rychle, naráz, postupně. A jde se dál. Nebo se nejde a začíná stagnace. Ale i to je vývoj. Nahoru dolu. Pomalu rychle. A vývoj nemá konce. Ani konec nesmírné hvězdy vesmírné taky není jen konec a nic a prázdno. Zase něco začíná.

Když se podívám na rostliny, a já se na ně dívám ráda, tak u nich mi to přijde taky takové. Spící semínko se zvolna mění v rostoucí rostlinu, mohlo by se litovat, že už není semínkem, protože fakt už není, přijde o všechno, čím bylo, všechno se změní, ale kdyby zůstalo semínkem, nebyla by nová rostlina. Některé semínko je semínkem dlouho, některé krátce... a pak přijde jeho konec a jeho konec je začátkem růstu rostliny. Třeba jsme něco jako semínka a pak z nás budou rostliny, které kvetou v jiných světech.

A dál... tak třeba písničky. Líbí se mi, když mohou v klidu doznívat až do svého posledního tónu. K tomu patří i ten půlokamžik ticha, které pak začíná. Jsem vděčná mluvičům v rádiích, že jsou aspoň někdy tak milí a nechají písničky doznít a až pak začnou mluvit nebo začne hrát něco dalšího. Přijde mi to důležité, ten moment přechodu od jednoho k druhému by měl mít naši úctu.

Doznívání například téhle písničky mám ráda...

Metallica, Nothin/...

a slova, slova

(a nevím, důvěru nebo víru? nebo obojí...)