Tak a tak, ve větách dlouhých, tam, ne tady, sem jsem se jen na chvilku přemístila. A píšu tam pomalu. Snazší je psát si rychle jako třeba teď, ale když ono to vždycky rychle nejde. Nejvíc času mi zabere to, co jsem napsala, zjemnit. A zjemnit to musím, protože když jsem párkrát rychle a rázně vyjevila svůj názor, jen tak, upřímně a přímo, tak jsem tím ranila, i když jsem absolutně vůbec a ani náhodou nechtěla, ba naopak. Následně jsem byla raněna já, což už ovšem ty osoby, které mi to daly obratem spapinkat a sežrat, jak je libo... (vím, že někomu tak :) a jinému onak) netušily. Asi zrovna tak, jak jsem netušila já, že bych mohla ranit.

Takové docela zajímavé číslo to je a tolik dnů, podle nestranného počitadla, má dnes tenhle zápisník. S obrázky je moc práce, takže si skoro vždy jen zapisuju, tak proto je to spíš než co jiného zápisník. (Neprůkazný důkaz s C a V plus ctrl.: stáří blogu: 222 dnů. Prokázat tento údaj veřejným propočítáním nepovažuju za požadované :)

Fialová je prý barvou vdov. Aspoň tak jsem to slýchala, když jsem byla malá. Proč vdov a proč zrovna fialová... Zřejmě přicházela po černém roce smutku, je černé blízká (myslím tu tmavě fialovou, ne tu světlejší lilku a purpurku), ale není už jen černá. Je v ní trochu života, není v ní jen taková ta jednoznačně temná důraznost. 

Díky svému nedávnému večernímu potulování, při němž jsem vyšla od tenké knížky, o které jsem si tu psala, jsem se dostala k muzice. To už je takový okruh nebo kruh, čtení a poslouchání a dívání a divení...

naší. Je milá, ladná, nádherná... ale tak ne, dneska nebudu plýtvat slovy.

Máme doma kytaru. Po celkem dlouhé době myšlení na ni se u nás objevila. A s ní ten zázrak, ladička. Dnešní doba je fajn, ať lajeme nebo leje, prostě je. I když se tou dobou dnešní přichází o mnohé zábavy v dobách dřívějších běžné, třeba jako o to ladění... máme zas jiné.

Tak nějak o začátcích a o pokračováních jsem si tady na začátku února začínala psát. Teď tady mám plus mínus padesát psaní a mohla bych se podívat zpět, co jsem to tu napáchala, a dopředu, co dál a kudy tudy. Jdu a kolem se mění krajina. Nebo stojím, krajina se nemění a měním se já. Nebo obojí, střídavě.

Nemá každá písnička svůj vlastní život? A možná i víc životů, protože každý, kdo ji slyší, slyší ji trochu jinak a podle svého. Slyší v ní něco jiného, něco jiného mu připomíná, k něčemu jinému ho přiměje.

Nad obzorem se nebe šedě růžoví. Ještě je ticho. Dnes ráno i ptáci spí. A ten chladný vlhký vzduch jsou dlouhé prsty nadcházejícího podzimu.

sedící na špici, teda na rohu střechy protějšího paneláku, teda ona to není slepice, je to kavka skřehotavá, ale nedávno jsem s tím, že kavky jsou takový slepice, souhlasila, mám s nimi zkušenost, totiž, takže je to jako bych tu slepici opravdu sledovala. Akorát že opravdová slepice by na střechu x patrového domu na rozdíl od kavky nevylétla. Musel by ji tam někdo vynést. Já bych tam taky nevylétla, ale kdo by mi tam nosil. Jednou jsem se na střeše paneláku ocitla. Pracovně. S koštětem. Létat ani slétnout jsem na něm neuměla, a tak se mi tam nelíbilo. Bylo odtamtud daleko k zemi porostlé travou a k tvrdým chodníkům a k tvrdým či změkčilým či čilým chodcům.

Není to dávno, je to nedávno, co jsem si dala volno od jedné zřejmě nebohulibé (ačkoli záleží na tom, jak si toho boha a jeho libosti představuju a kdo si je jak představuje), ale zajímavé činnosti, tak se věnuji jiné. Pasivnější, asi ale přijatelnější.