Frantiska | abcdefgh

Dnes jsem byla nakupovat. Není zajímavé zveřejňovat, co kupuju, až taková blogérka nejsu ani nejsem. Nákup proběhl jako obvykle, vršila jsem potraviny do vozíku, u kasy je vyndala a v zápětí házela co nejrychleji část do tašky, část vedle, padni kam padni, protože to je vždycky takový spěch. Málokdo ze zákazníků, kteří kupují víc jak čtyři věci, si dovolí dát si u pokladny načas a nechovat se jak štvané dobytče.

Asi trénujeme na ještě nevyhlášené mistrovství slunečních soustav v nadsvětelné rychlosti závěrečné etapy procesu nakupování, anebo je to prostě fáze nákupu, ve které se k platičům chovají obchody upřímně, bez předstírané slušnosti a srdečnosti a bohorovné podlézavosti (cha. taky "povedený" výraz, že?), prostě zaplať a zmiz. Takže jsem zaplatila a šla. Pak jsem zašla ještě do jednoho blízkého obchůdku, vybrala si a taky zaplatila.

No.

Podlehla jsem...  :) Bylo pro mě neodolatelně lákavé použít taková nebo podobná slova, jaká jsem si právě vepsala do nadpisu.

Tak o čem? Když si tady píšu, píšu o tom, o čem píšu. Jen sem tam sem pohodím nebo prohodím něco, čemu víc a nebo jinak rozumí (by rozuměl, kdyby to četl) ten, kdo o mně ví víc, anebo ví víc o tom, o čem právě píšu. Tak o tom teda píšu, když píšu, ale někdy i o něčem dalším, co neví ani ten, kdo o mně ví víc. Nebo ani já  :)

Ale tak každý něco víme. Asi bychom si úplně všechno neměli nechávat sami pro sebe. Svoje myšlenky, nápady, radosti a bolesti. Nakonec, lidi si psali nebo vyprávěli odedávna. Od začátku. Jen o myšlenkách, radostech a bolestech těch druhých, o těch to asi tak úplně neplatí, někdy by přirozená lidská drbavost měla poslouchat taktní mlčenlivost.

A pak je tu Literatura. Umění. Se mění. Kvůli a díky ní. Ní, době. Kdyby se nedělo, co se děje, nepsalo a netvořilo by se to, co se tvoří. Roky i hromady smetí letí.

Někdy se neumím začíst do knížky, o které si myslím, že se mi bude líbit, nebo ji nedočtu v jednom tahu, nebo vůbec. Obojí trojí je víc mnou a mými okolnostmi než těmi knížkami. S lidmi to mám podobně. Někdy se od knihy a někdy i od někoho těžko odtrhuju a jen postupně a pozvolna pouštím tam, kam patří a chce patřit. A pak se ještě vracím, aspoň v myšlenkách. Ke knížce, o které si budu dnes psát, jsem se po přestávce vrátila a dočetla ji. Jsem za to ráda už jen pro ten tam tak živě a hluboce prožívaný (popisovaný a čtený by byla moc vlažná slova) vztah mezi matkou a dcerou a dcerou a matkou a i pro vztahy další.

Ze sna. Asi si. Strašidelná. Sebestředná. Vím proč a co bych měla a neměla, ale tak... život je takový zábavný, že. A kdyby náhodou nebyl, tak mu pomohu. Černá Luna na to vše z výšin dohlédla a dál dohlíží. Stříbrná taky a tamta taky. Zázvorový čaj jsem si začala vařit o dva dny později, než jsem chtěla a měla, a tak mě postihlo něco jako nachlazení. Zchlazení (citové) hluboké taky, ale to mě tak nerozhodilo a neodhodilo do peřin. Vlastně pod jednu peřinu bez peří. Se říkají takové hlouposti, třeba jako zavěsit telefon. To už je lepší típnout. Chcípnout ne. Naopak, už se mi zdá, že narážím celkem měkce na tišší klidno než v nedávné minulosti. Umírněnější názory, konstruktivnější nápady a přijatelnější návrhy a ten čaj s medem a Sluníčko si svítí a na nevyžádané sms se přece normálně neodpovídá.

Dobrý den nedělní podzimní, píšu a hlavně ho přeju vám, milí čtoucí, a přeju ho jako Františka, no. Abych zas nefrnkla, když se mi nějakou dobu zdá, že na mnou používané jméno má snad větší právo nějaká jiná; je to tak, jak se mi to už stalo, a přitom to mé tehdejší jméno bylo vážně něžně vymyšlené, bylo inspirované jednou tvořivou, dávno zemřelou a pod obyčejným hranatým balvanem odpočívající ženou (teda asi, nenahlédla jsem tam, jen věřím něčemu, co se mi k věření dává, ano, občas nic jiného nezbývá, Amosi vážený, a i to je hodně), takže teď neuteču, rozhodnuto, i proto, že vím, jak mi to tehdy bylo líto. Jen si znova zdůvodním, proč jsem Františka nebo třeba tichá fran tiška, frnk a tiš a...