Frantiska | abcdefgh

Dnes jsem byla nakupovat. Není zajímavé zveřejňovat, co kupuju, až taková blogérka nejsu ani nejsem. Nákup proběhl jako obvykle, vršila jsem potraviny do vozíku, u kasy je vyndala a v zápětí házela co nejrychleji část do tašky, část vedle, padni kam padni, protože to je vždycky takový spěch. Málokdo ze zákazníků, kteří kupují víc jak čtyři věci, si dovolí dát si u pokladny načas a nechovat se jak štvané dobytče.

Asi trénujeme na ještě nevyhlášené mistrovství slunečních soustav v nadsvětelné rychlosti závěrečné etapy procesu nakupování, anebo je to prostě fáze nákupu, ve které se k platičům chovají obchody upřímně, bez předstírané slušnosti a srdečnosti a bohorovné podlézavosti (cha. taky "povedený" výraz, že?), prostě zaplať a zmiz. Takže jsem zaplatila a šla. Pak jsem zašla ještě do jednoho blízkého obchůdku, vybrala si a taky zaplatila.

No.

Posvícenské. Jak malované. Doba, kdy se chladno začíná ptát, co jsme stihli sklidit. A uklidit. A z čeho všeho a jak se uklidnit. A koho. A naopak.

Přečetla jsem si jednu pěknou pohádku, která mě zklidnila. Bylo to uprostřed hluboké noci. Jak jsem tak potmě četla, tak se mi chtělo usínat, a tak se mi zdála malinko dlouhá, ale ona dlouhá není. A je tak pěkně pohádková. A jemně a taktně výchovná. Zrovna se tím vším trefuje do současného počasí a do současna vůbec sedne... jak ulitá. Ty kytky na našem kredenci už volají hlasitě, že se jim něčeho nedostává. Vody.

Ze sna. Asi si. Strašidelná. Sebestředná. Vím proč a co bych měla a neměla, ale tak... život je takový zábavný, že. A kdyby náhodou nebyl, tak mu pomohu. Černá Luna na to vše z výšin dohlédla a dál dohlíží. Stříbrná taky a tamta taky. Zázvorový čaj jsem si začala vařit o dva dny později, než jsem chtěla a měla, a tak mě postihlo něco jako nachlazení. Zchlazení (citové) hluboké taky, ale to mě tak nerozhodilo a neodhodilo do peřin. Vlastně pod jednu peřinu bez peří. Se říkají takové hlouposti, třeba jako zavěsit telefon. To už je lepší típnout. Chcípnout ne. Naopak, už se mi zdá, že narážím celkem měkce na tišší klidno než v nedávné minulosti. Umírněnější názory, konstruktivnější nápady a přijatelnější návrhy a ten čaj s medem a Sluníčko si svítí a na nevyžádané sms se přece normálně neodpovídá.

Ono ano, je sice moudré nedohadovat se s nemoudrým, jak klasik pravil, s blbcem, protože pak už není přítomen jen jeden blbec, ale dva, jenže člověk při dodržování této zásady před tím pitomínkem vypadá často jak hlupák. A často to vede k poklesu nálady. A musím si ji pak do výšky pracně natahovat. Jak punčocháče podzimní. Nové, šedivé, příjemné, jemné, hřejivé, ale ne moc, takové akorátní. Bych potřebovala, jak se tak dívám ke svému šatníku, teda k šuplíku.

Holubí cukrú cukrů... Mně se víc líbí čárka. Cukrový meloun (proč je zrovna cukrový, když není tak moc a moc sladký, to nevím, to bude asi jako s některými jinými pojmy) a hruškový jogurt a bílý jogurt a granko a černá káva s hnědým cukrem a s bílým kravským mlékem. A pletenec vypečený pomakovaný s máslem. To byl oběd. A hořká čokoláda s ořechy. Svačina. Prostě sladko. To je tak asi vše, o čem můžu napsat. A nebo o té slečně, která řekla své kamarádce, že má ráda slovo obejda. Obě šly radši pěšky, protože chtěly ušetřit poplatek za přepravu. Svůj, svou. Tím pádem a jejich odchodem jsem od nich už nic zajímavého nevyslechla.