Čísla

Dnes jsem byla nakupovat. Není zajímavé zveřejňovat, co kupuju, až taková blogérka nejsu ani nejsem. Nákup proběhl jako obvykle, vršila jsem potraviny do vozíku, u kasy je vyndala a v zápětí házela co nejrychleji část do tašky, část vedle, padni kam padni, protože to je vždycky takový spěch. Málokdo ze zákazníků, kteří kupují víc jak čtyři věci, si dovolí dát si u pokladny načas a nechovat se jak štvané dobytče.

Asi trénujeme na ještě nevyhlášené mistrovství slunečních soustav v nadsvětelné rychlosti závěrečné etapy procesu nakupování, anebo je to prostě fáze nákupu, ve které se k platičům chovají obchody upřímně, bez předstírané slušnosti a srdečnosti a bohorovné podlézavosti (cha. taky "povedený" výraz, že?), prostě zaplať a zmiz. Takže jsem zaplatila a šla. Pak jsem zašla ještě do jednoho blízkého obchůdku, vybrala si a taky zaplatila.

No.

Ale jo, něco zajímavého bylo, aspoň malinko. Za oba dva nákupy (za každý zvlášť) jsem zaplatila částku dohladka zarovnanou na stovky. V druhém obchodě jsem nemusela pospíchat, neboť mě nikdo ze zálohy neohrožoval nákupním vozíkem, ani žádná osoba pověřená inkasem a poháněná ke spěchu svou vedoucí (která je poháněná nadvedoucí a ta asi taky a tak dále, až... nevím, kam až to vede, asi k tomu jednomu procentu lidí, které vlastní skoro vše, ačkoli kdoví...) se mě nesnažila zavrstvit mými oblíbenými poživatinami, a tak jsem se tam svěřila pánovi za pultem, že dnes platím takové ladné sumy. Pán se na mě podíval, velmi mírně se usmál a řekl, že se asi něco chystá. Že by to fakt bylo znamení? No jo, ale čeho? Něco se chystá? Brzké zrušení všech kovových mincí? I pamětních? Cena třeba i za jeden rohlík nebo jedno lízátko se zaokrouhlí na stovku, bude se to snáz počítat a účtovat a platit. A pak by stačilo smazat ty nuly.

Ta knížka, o které jsem si minule napsala, že jsem ji dočetla, to je tahle knížka:

Jako cool v plotě. Karel Plíhal psal písmenka, Miroslav Barták kreslil obrázky.

Kniha stála sto šedesát pět korun (mě nic, neboť ji trvale nevlastním, vlastním sebe, občas), má kolem sta a devadesáti stránek a nejvíc se mi líbí tyhle: 35, 44, 45, 50, 56, 57, 83, 94, 98, 99, 102, 117, 118, 122, 123, 125, 126, 131, 139, 147, 148, 151, 163, 172, 180. No dobře, to nejsou všechny, které se mi líbí, líbí se mi hodně i některé další, jen si to nechám pro sebe ;)

Nikdy jsem nebyla na koncertě pana Plíhala, nikdy jsem ho neviděla živě, ani z dálky, ani z blízka. Hm. To byl asi povzdech. Asi jo. A tohle, to níž, to jsem se jen velmi neuměle inspirovala, srazila jsem k sobě dvakrát dvě rýmující se slova a vyjádřila tím moudrost naší spolubydlící.

Naše kočka mourovatá nečte moje podtémata, radši lehne na peřinu a usíná za vteřinu.

Další rýmky, které právě teď mé mozkové spoje spojily k sobě, ty sem už psát nebudu :) chvach. Odvedu si radši pozornost úplně jinam, daleko, k některým z mých depresivních obrázků, třeba... 

dobrou a veselou noc...