Asi trénujeme na ještě nevyhlášené mistrovství slunečních soustav v nadsvětelné rychlosti závěrečné etapy procesu nakupování, anebo je to prostě fáze nákupu, ve které se k platičům chovají obchody upřímně, bez předstírané slušnosti a srdečnosti a bohorovné podlézavosti (cha. taky "povedený" výraz, že?), prostě zaplať a zmiz. Takže jsem zaplatila a šla. Pak jsem zašla ještě do jednoho blízkého obchůdku, vybrala si a taky zaplatila.
No.
Ale jo, něco zajímavého bylo, aspoň malinko. Za oba dva nákupy (za každý zvlášť) jsem zaplatila částku dohladka zarovnanou na stovky. V druhém obchodě jsem nemusela pospíchat, neboť mě nikdo ze zálohy neohrožoval nákupním vozíkem, ani žádná osoba pověřená inkasem a poháněná ke spěchu svou vedoucí (která je poháněná nadvedoucí a ta asi taky a tak dále, až... nevím, kam až to vede, asi k tomu jednomu procentu lidí, které vlastní skoro vše, ačkoli kdoví...) se mě nesnažila zavrstvit mými oblíbenými poživatinami, a tak jsem se tam svěřila pánovi za pultem, že dnes platím takové ladné sumy. Pán se na mě podíval, velmi mírně se usmál a řekl, že se asi něco chystá. Že by to fakt bylo znamení? No jo, ale čeho? Něco se chystá? Brzké zrušení všech kovových mincí? I pamětních? Cena třeba i za jeden rohlík nebo jedno lízátko se zaokrouhlí na stovku, bude se to snáz počítat a účtovat a platit. A pak by stačilo smazat ty nuly.
Ta knížka, o které jsem si minule napsala, že jsem ji dočetla, to je tahle knížka:
Jako cool v plotě. Karel Plíhal psal písmenka, Miroslav Barták kreslil obrázky.
Kniha stála sto šedesát pět korun (mě nic, neboť ji trvale nevlastním, vlastním sebe, občas), má kolem sta a devadesáti stránek a nejvíc se mi líbí tyhle: 35, 44, 45, 50, 56, 57, 83, 94, 98, 99, 102, 117, 118, 122, 123, 125, 126, 131, 139, 147, 148, 151, 163, 172, 180. No dobře, to nejsou všechny, které se mi líbí, líbí se mi hodně i některé další, jen si to nechám pro sebe ;)
Nikdy jsem nebyla na koncertě pana Plíhala, nikdy jsem ho neviděla živě, ani z dálky, ani z blízka. Hm. To byl asi povzdech. Asi jo. A tohle, to níž, to jsem se jen velmi neuměle inspirovala, srazila jsem k sobě dvakrát dvě rýmující se slova a vyjádřila tím moudrost naší spolubydlící.
Naše kočka mourovatá nečte moje podtémata, radši lehne na peřinu a usíná za vteřinu.
Další rýmky, které právě teď mé mozkové spoje spojily k sobě, ty sem už psát nebudu :) chvach. Odvedu si radši pozornost úplně jinam, daleko, k některým z mých depresivních obrázků, třeba...
dobrou a veselou noc...