Jsem děsná

Ze sna. Asi si. Strašidelná. Sebestředná. Vím proč a co bych měla a neměla, ale tak... život je takový zábavný, že. A kdyby náhodou nebyl, tak mu pomohu. Černá Luna na to vše z výšin dohlédla a dál dohlíží. Stříbrná taky a tamta taky. Zázvorový čaj jsem si začala vařit o dva dny později, než jsem chtěla a měla, a tak mě postihlo něco jako nachlazení. Zchlazení (citové) hluboké taky, ale to mě tak nerozhodilo a neodhodilo do peřin. Vlastně pod jednu peřinu bez peří. Se říkají takové hlouposti, třeba jako zavěsit telefon. To už je lepší típnout. Chcípnout ne. Naopak, už se mi zdá, že narážím celkem měkce na tišší klidno než v nedávné minulosti. Umírněnější názory, konstruktivnější nápady a přijatelnější návrhy a ten čaj s medem a Sluníčko si svítí a na nevyžádané sms se přece normálně neodpovídá.

O víkendu jsem jela na výlet vláčkem kolejáčkem a cestou jsem četla knížku, ve které autor, pan spisovatel, píše o svém románu a baví ho to psaní o tomhle románu, i o jiných románech a jiných záležitostech a o něčem jiném trošinečku taky; jo, se pozná, když někoho něco baví. A naopak.

Podle toho jeho prvního románu byl natočen film a ten film byl mnou zhlédnut právě v tom městečku, do kterého jsem při tom čtení právě jela. Vsedě v kupé. Smíšeném. I národností tam bylo asi tři. Včetně toho pana spisovatele. Při jízdě jsem skoro úplně pořád jen a pouze soustředěně četla, abych využila ten tak klidný současný čas, takže jsem ani moc nevzpomínala na ten čas, ve kterém jsem ten film viděla, a na to, co jsem si o něm myslela. A o něm. Jiná doba, jiné mravy, jiné priority. Nebo podobné? Středověk a tenhle věk. Ten film a ta já. A jsem to furt já? Možná jsem teď zas o něco víc já než před chvílí. Nějakou. Drahnou. Drahou. Prahnou. Po klidu. Svatém. Budiž jim přáno, milá vráno.