Křídla od kávy

Ani ne tma, nesvětlo. Krásný víkend. I slunečno bylo. Ze slunečna vlétla do stínu vosa, zakroužila v hranaté místnosti a snažila se sednout si na hrneček s kávou. Můj, jiné v dohledu vosím nebyly. Odehnala jsem ji. Podruhé se mi to už nepovedlo. Jí se povedlo sednout si na ouško a hned poté z něj skočit dovnitř. Zaplavala si jen chvilku, brzy jsem ji vylovila a ona spokojeně odletěla. Zajímalo by mě, jestli je hrníček její koníček, jestli s kávovým cílem navštívila víc domácností a jestli ano, tak kolik, jestli je na kávě tak trošku závislá a kde je teď schovaná před tmou a chladnem.

 

Začala jsem číst ekologicky zaměřenou knížku (co zbylo v hrnku, to jsem neekologicky vylila), začala a přestala, protože dočetla, jsem jinou, takovou se stránkami, kde je mnohem víc prázdného bílého prostoru než neprostorných černých písmenek, a jak se tak blíží Dušičky a sem tam si něco někde přečtu a sem tam něco zaslechnu nebo zahlédnu, tak si asi víc než jindy říkám: proč tu nejsi, když jsi tu třeba, tohle bys měl vidět, to by tě zajímalo, to by mě zajímalo, co bys na tohle řekl... a ono nic. Leda tak ty sny, které se mi zdají a jsou v nich mimo jiné i malé děti. To prý znamená starosti. Asi snové a staré a nové