Jo a mohla bych si taky napsat, že jsem před pár dny viděla film, který mě jemně zasáhl. Do mozku, i. Trefa do černého. Mám černý mozek? Jestli jo, tak jsem ráda, že to nikdo nevidí. Radši.
V hlavě. Jméno toho filmu. Řekla bych, že tak nějak to tam asi opravdu je, v té hlavě a v hlavách dalších. Právě, jako jedny z nejhezčích chvilek filmu mi připadaly ty, kdy bylo vidět taky do hlav jiných než do hlavy hlavní holky Riley.
Někdy si Radost myslí, že musí být za každou cenu. Za všechno zodpovědná a všechno musí zařídit a všechno dirigovat. Někdy je i Radosti těžko. Někdy je náhodou dobré, když se rozběsní Vztek a vyvede něco, co pomůže a co by nikdo jiný z hlavy nedokázal. A ta Depka v tom teploučkém svetříčku navlečená, asi by jí bez něj byla zima, Smutnince malé velké. Strach. Co dodávat. Něco klidně, jenže mé Nechuti se do toho nechce.
Docela dost smutné bylo dívat se, jak snadno do zapomnění padají ostrovy toho, co člověka těší. A těch vzpomínek. Někdy zesmutní i ty veselé. A tolik se toho zapomene.
Asi nejvíc fajn mi přišlo, že Smutek s Radostí ani jiné emoce proti sobě nebojují, většinou spolu docela dobře vycházejí, jde jim všem o toho, komu hlava patří. Nebo kdo komu vlastně patří... ale to už tam nebylo. Tak stačí. Jen si myslím, že vidět tenhle film může pomoct přestat se brát moc vážně a moc vážně prožívat svoje nálady, nejvíc ty vzteklé, ustrašené a nechutné a smutné. Vždyť o co jde, jsou to a jsme takové roztomilé barevné postavičky :)
