Posvícenské. Jak malované. Doba, kdy se chladno začíná ptát, co jsme stihli sklidit. A uklidit. A z čeho všeho a jak se uklidnit. A koho. A naopak.
Přečetla jsem si jednu pěknou pohádku, která mě zklidnila. Bylo to uprostřed hluboké noci. Jak jsem tak potmě četla, tak se mi chtělo usínat, a tak se mi zdála malinko dlouhá, ale ona dlouhá není. A je tak pěkně pohádková. A jemně a taktně výchovná. Zrovna se tím vším trefuje do současného počasí a do současna vůbec sedne... jak ulitá. Ty kytky na našem kredenci už volají hlasitě, že se jim něčeho nedostává. Vody.
Vody vody vody, vody habaděj.
Zítra.
A jinak, protože ve dne, čtu knížku, která má na zadní straně obálky tolik pochval, že jich je skoro dvakrát tolik, než je v té knížce povídek. Ale ty povídky jsou o trochu delší než ty pochvaly. A víc dojmou a pobaví a dovlečou k zamyšlení se a to je pak taková legrace... jako třeba... tak jindy. Někdy.
O vílím tancování (to je ta pohádka), Anna Šochová
