Zem těsná

nám není. Určitě někdo ví, kolik čtverečních decimetrů bychom všichni kolem sebe měli, kdybychom se rozptýlili, radši řeknu rozstěhovali rovnoměrně po pevnině víceméně úrodné. Rodné i nerodné. Obonitované. Kdože to kdyže povídal něco v tom smyslu, že bychom měli zůstat celý život na jednom místě? Snad i vyprahlém. Jak velké by to místo asi tak mělo být? Kam až bychom se pohnout a odhnout mohli a kam už ne? Povolení k pobytu od plotu ke plotu. Znám ovšem lidi, a to i současné mladé a relativně mladé, kteří spokojeně zůstávají na jednom místě, přestěhují se maximálně do bytu po babičce na opačném konci ulice a třeba ani moc necestují a někteří i pracují z domova.

Při neexistenci dennodenního přesunování se však nemohou zažívat některé zážitky. Jeden takový malinký a malinko potrhlý jsem si prožila při svém předposledním přesunu. Nastoupila jsem do vozidla místní městečkové přepravy a rozhlédla se po příhodně volném sedadle. Nebylo. Jsem v tomhle náročná, nesedám si jen tak někam, takže dost často postávám. Stála jsem tedy a při tom rozhlížení jsem spatřila pěknou mužskou tvářičku. Prohlížela jsem si ji po očku dál a namlouvala si, že úplně nenápadně pozoruji ten pěkný sestřih vlasů, pěkně klenuté obočí, pěkné oči, pěkný nos a pěkné uši. Jistě, chvílemi jsem odhlédla jinam, abych necivěla dlouho jedním směrem a nepoutala pozornost. Nebo aspoň ne tak moc. Při dalším pohledu jsem zaregistrovala i pěkné hodinky na pěkném zápěstí a taky pěkně dlouhé prsty, pak jsem přešla očima jinam a zalíbila se mi jeho pěkná mandibula. Ten tvar, to zaoblení, ta jemná mohutnost a ladná mužnost... :) Okamžitě jsem si vzpomněla na dávný obdiv mé kamarádky k dolní čelisti jistého herce. Jistého Daniela Radcliffa. Následovaly další asociace, jinak to nešlo. Už jsem myslela, že nezadržím úsměv, anebo spíš smích. V minulosti jsem se v mhd i rozbrečela, možná několikrát, tak proč se taky nerozesmát. Jenže provést to během "nenápadného" pokukování po někom mi přišlo dost neslušné, tak jsem se ten smích snažila odvrátit. Povedlo se, jasně, ale jak... Nekousla jsem se do jazyka, bohužel, olízla jsem si jím rty. Uklidnila jsem se, ale vzápětí jsem si uvědomila, co to vlastně znamená v řeči těla, a radši jsem se hned otočila a vystoupila, naštěstí to zrovna šlo, protože co kdybych si v rozpacích ještě začala sahat do vlasů nebo dumlat třeba prostředníček.

Ad výš, co takhle vylidněné vesnice, takové ty mimo hlavní tahy silnic a železnic, ty s opuštěnými rozpadajícími se chaloupkami, to by možná mohlo být docela slušné osidlovací téma, ne?

A ad níž, jak jsem si teď prohlídla pár fotek toho herce, tak jsem rozhodla, že dolní čelist mého spolucestujícího je mnohem pěknější. :)