Furt pryč aneb pořád dál

Dobrý den nedělní podzimní, píšu a hlavně ho přeju vám, milí čtoucí, a přeju ho jako Františka, no. Abych zas nefrnkla, když se mi nějakou dobu zdá, že na mnou používané jméno má snad větší právo nějaká jiná; je to tak, jak se mi to už stalo, a přitom to mé tehdejší jméno bylo vážně něžně vymyšlené, bylo inspirované jednou tvořivou, dávno zemřelou a pod obyčejným hranatým balvanem odpočívající ženou (teda asi, nenahlédla jsem tam, jen věřím něčemu, co se mi k věření dává, ano, občas nic jiného nezbývá, Amosi vážený, a i to je hodně), takže teď neuteču, rozhodnuto, i proto, že vím, jak mi to tehdy bylo líto. Jen si znova zdůvodním, proč jsem Františka nebo třeba tichá fran tiška, frnk a tiš a...

Sice se Františka nejmenuju, nemám to jméno natištěné nikde, ani na mých dveřích žádných není, ani na žádných mých průkazkách, bačkůrkách, legitkách, igelitkách, vizitkách, ani kolem pasu ho nemám vytetované. Ale jak i má maminka jednou řekla, to jméno jsem si přinesla na svět. A na světě jsem dostala jiné. Narodila jsem se v ten den, ve kterém je v kalendáři psáno Františka. Tak jsem došla k tomu, že si tady píšu jako Františka. Kromě dne narození františkového pro mě něco znamená i několik Františků, třeba tím z Assisi počínaje (řekněme, že chronologicky řazeno) a konče... no, dokud není konec, tak nemůže být konec ani toho výčtu. Čtu vý bornou knížku, která mě dovedla ke kouknutí se na obrázek na netu. (zajímavé povídání, odkaz na obraz tam momentálně nejde, obrázek je mezi jinými tady) Matka, dítě, přihlížející. Láska mateřská, taková ta bezpodmínečná, cenná. Co není už vhodné a co ještě je. Jak to mají jednoduché, omezené nebo jen jiné ti, kdo můžou nařízením shora tvořit víceméně jenom ornamenty. A jak to vůbec je s tolerancí v tomhle druhu víry v jednoho boha. Způsob volnější, asi protože je od základu laskavější, láska nedrží nikoho spoutaného. Ale taky bylo něco před ním, ne že ne. A sílu v sobě máme a lásku taky. Věřím, že to, co zvenku vypadá jako neschopnost něco tvrdě a ostře řešit, je aspoň v některých případech vlastně zakořeněná víra v dobro, v běh světa, v něco, co jsem teď líná pojmenovávat a dál o tom psát. Tak. Domyslete si ze svého vnitřku. Blog snese všechno. Možná i zlaté vejce. Nebo ze žlutého kovu. Cvak. :) Odemykám se a budu si dál psát, i třeba teď, kdy se mi nechce odepisovat. Jo, mně se taky někdy nechce. A nemám ambice, nechodím v ofince, chodím si pod hvězdami bezhvězdně a bez hvězd a hodně věcí je mi jedno, anebo jinak a sebechvalně řečeno, jsem tolerantní, a srdce mi tluče. Na obruče. A když jsem se podívala na to, jak chci tohle vypisování se pojmenovat, našlo se toto. A tam mi zaujala mj. zmínka o tom setkávání se s lidmi, se kterými by se nesetkal, kdyby... Mám ráda lidi, se kterými bych se nesetkala, kdybych nešla tam, kam jsem šla. A počítám v to částečně i ty, kteří ke mně zrovna moc hodní nebyli, protože i to nebylo jen tak samo od sebe. Ale vy, milí vzácní...

Ten tam haněný způsob vypisování se furt pryč, od toho teda radši pryč :) Mlčeti dozlatova. Příště bude koláč ve skle pečený.