Nejjemnější bublanina se tam jmenuje ten zázrak. Pro mě bývala bublaninou bublanina jen ta, kterou jsem jedla jako první v životě. Bylo to u jedné babičky a byly v ní třešně a uvnitř třešní tvrdé pecky, kterým jsem se tenkrát divila. Teda ani ne tak jim a tomu, že jsou a že jsou tak tvrdé, ale tomu, že jsou v té buchtě. V té době jsem se už uměla nedivit peckám ve třešních a ve švestkách a tomu, že jsou v třešňových a švestkových knedlících, no ale najednou pecky v koláči... Teď se z originálně okrasných důvodů dají vidět na koláčích i stopky třešňové, okvětí jahodová a třeba dokonale hvězdicově tvarované středy jablečné. (Znala jsem pána, kterému museli odoperovat slepé střevo kvůli domečku jablečného jadérka. Tak zpět.) Středy jablečné. Středa, to je malý pátek. Touhle krátkou větou si zlepšuju náladu každou středu. Skoro každou.
15 dkg másla nebo jiného tuku (nene, teď žádný jiný tuk, prostě Máslo)
15 dkg cukru pískového (hnědý dávám, hlodám ho odolnou lžící, neboť nám nějak zatvrdává)
1 vanilkový cukr či vanilinový (mám dva lusky vanilkové, tak už jen spáchat ono osudové setkání a sladké spočinutí)
z 1 půlky citronu šťáva a kůra (kůru vynechávávám, můžu dát sušenou, když citron není strouhatelný, no, kdo dá, dá)
3 vejce od podzimně, mírně melancholicky naladěné slepice (z bílků tuhý, pevný, sněhově nebo perlově bílý sníh)
18 dkg polohrubé mouky (nevím, jestli jsem špatně odvážila, přišlo mi to malinko málo, záleží na velikosti vaječné, trošku jsem pak přisypala. Ty reklamy... tak teda trochu mouky polohrubé navíc jsem tam mrskla, hrstičku.)
1 průměrná lžička kypřícího prášku
a ještě kousek másla na vymazání formy, nejlépe zakulacené kolem dokola a kokos strouhaný na vysypání
Dle originálního receptu jsou zlatým hřebíčkem dvě až tři meruňky na plátky nakrájené. Ty teď nepohledávám, zato povadlá jablka ano, taková malá, akorát do ručky. A když jsem neměla meruňky, ale jablíčka, tak jsem do těsta nasypala ždib (tj. o řád víc než ždibec) skořice, protože jsem pamětliva rad paní, jejíž jméno si nepamatuju, ale pamatuju si, jak povídala, že skořice je zdraví prospěšná. Navíc voní.
Těsto se stvoří úplně normálně: měkké máslo a cukry se třou, pak se žloutky a citronová šťáva všlehají, mouka s práškem do pečiva se vmíchají a do toho se jemně vpracuje sníh. Zvolna. (Vánoce se blíží. Stvoření může proběhnout i trochu jinak, autor receptu, kterému upřímné díky, se nedívá. Sníh ale šleháme vždy čistou nezatěstěnou metličkou, aby se povedl, takže bílky se zahajuje, je-li na dosah jen jedna metla. Včera večer jsem tenhle koláč pekla podruhé, byla jsem ve stavu uspěchané roztržitosti, neměla jsem kvůli tomu sníh, tak jsem si řekla, že dám trošinku víc prášku do pečiva, nebylo to už pak ale úplně ono. Jo a taky jsem zapomněla na skořici...)
Těsto dáme do formy (Ta naše je akorát, nepůjčím ale jen tak někomu, ale libo-li v okolí... lakomá nejsem, lakotu nemáme v rodě, však i prastarou památeční formu na velikonočního beránka půjčovaly babičky běžně. Asi ale stačí, když napíšu rozměr, dno průměr 24 cm.) a poklademe poklady ovocnými. Mezitím se předehřála trouba na 160°Celsia, jestliže jí dal někdo povel, a třicet minut prý k upečení stačí. Nenadřazujme však to, co je psáno, nad to, co na vlastní oči vidíme. Trouba s okénkem je často lepší než tévé. Tělesná výchova, například.
