Zdání

Bylo nebylo, bylo jedno obyčejné, lehce inverzní ráno. Nebylo to daleko, bylo to v našem rozvířeném městečku. Nebylo to dávno, bylo to v tomhle týdnu. Nebylo to na žádném atraktivním ani příjemném místě, která se v tajdletom městečku také místy nacházejí, když je někdo hledat chce. Bylo to blízko nádraží na zastávce hromadné místní dopravy, nebylo ještě rozedněno.

Postávalo a popocházelo tam pár též ještě nerozedněných, ospalých nebo unavených lidí. Koukali se všichni víc sami do sebe než kolem sebe, teda jestli vůbec někam koukali. A jestli si něco mysleli, mysleli si to jen tak sami pro sebe, ale pravděpodobně podobni své pravdě jen tak ve stoji a chodu pospávali s očima nedozavřenýma. Snad si tichoučce a snad i vroucně přáli být jindy a jinde, někde, kde je líp, je-li kde...

Řídká, ale nasycená lezavá mlha se s chutí rozprostřela všude po okolí. Stála jsem tam taky, s lidmi cizími, s očima svýma. Kromě mého podivného vzhledu jsem se od těch lidí nijak zvlášť nelišila, ani únavou ani nekoukáním. Dívala jsem se nezaostřeně střídavě ke kolejím, ke středu městečka a nejčastěji směrem, z něhož jsme jak já, tak i další zúčastnění očekávali příjezd dopravního prostředku, který bude na chvíli náš. A pak jsem jen tak náhodou stočila pohled vlevo. Šel tam.

Člověk v černém kabátě v současnosti ne zrovna obvyklého střihu se objevil v mém zorném poli. Kolem krku měl poměrně natěsno uvázaný šátek a jak jsem postupně zaznamenávala znaky, jejichž část teď popisuju, má mysl v tu dobu odložená k nepoužívání se zpola probrala, myšlenky se pospojovaly, přivolaly vzpomínku na obrázek nebo možná film nebo co... a najednou jsem věděla, koho mám před sebou. Nemohl to být nikdo jiný. Co jsou staletí a desetiletí, čas nic neznamená, na zastávku právě přicházel Alexandr Sergejevič, ten slavný Puškin. Přicházel volným krokem blíž a blíž a já jsem stále neměla důvod přestat si myslet, že to není on.

Možná i proto, abych ten důvod hned v dalším okamžiku nezískala, abych si nevšimla nějakého detailu, podle kterého bych musela uznat, že to není a nemůže být on, odvrátila jsem pohled zpět ke kolejím a trochu jsem se pootočila, abych se vzpamatovala z toho dojmu, a když jsem se obrátila zpátky, už tady nebyl.

Prošel asi kolem našeho hloučku čekajících směrem k centru městečka. Nevím. Kampak tam asi šel... Dost možná, že nepřicházel z nádraží, ale ze čtvrtičky za nádražím, které se tak příhodně říká. Bylo mi trochu líto, že jsem na něj nezírala bez přestávky, že jsem zrovna teď projevila zdání slušného vychování nebo skutečných obav. Kdybych se zachovala jinak, třeba bych viděla víc a mohla bych víc napsat.

Pak, hned jak to šlo, šla jsem zkontrolovat, jak on to vlastně vypadá na obrázcích na netu, a pobavilo mi, že při zadání jeho jména na mě vyskočila bábovka. Vážně. Nedávno jsem totiž hledala jednu ze seznamu receptů na bábovky, který mi díky své obsažnosti a mému tempu pečení vydrží spousty týdnů. Jedna z těch více či méně lahodných poživatelností se jmenuje jako on. Docela by mi zajímalo, kdo ji tak nazval.

Co dělat. Musela jsem ji upéct. Ale nechtělo se mi do ní nijak zvlášť. Buchta bez mouky a tolik vajec do ní... a ta vodní lázeň...

20 dkg nadrcených piškotů
15 dkg namletých ořechů
8 dkg cukru krupice
8 dkg cukru moučky
20 dkg másla
7 žloutků a ze 7 bílků sníh
5 dkg kakaa     (to teda ale nevážím, prostě do části těsta zamíchám přiměřené množství)

Recept je na netu na několika milých místech a prakticky všude stejný. Je třeba péct při zhruba 175°C opravdu hodinu, opravdu ve vodní lázni (vodu jsem dala chladnou, asi tak dva čtvrtlitrové hrnky do pekáče a do něj formu s těstem) a opravdu není třeba se bát podezřelé hustoty těsta. Já jsem se ale bála a kvůli své nedůvěře jsem si recept trochu přizpůsobila. Nedala jsem sedm žloutků, protože mi bylo líto věnovat je na první pokus s tímhle návodem. Dala jsem o dva míň, místo nich celý zbytek bílků z jiného pečení. Nezpůsobilo to žádnou pohromu, těsto jsem měla asi řidší, než mělo být, ale klidně to udělám příště podobně.

Utěšovala jsem se asi jak pejsek s kočičkou, že když tam dávám samé dobré věci, nemůže být výsledek špatný, no ale když jsem tu hmotu umístila do trouby a první čtvrt hodinu se vůbec nic nedělo, kromě toho, že se ohřála voda, utekla jsem a nechtěla jsem se ani podívat, co bude dál. Asi za půl hodiny, když se pěkně probudila vůně, jsem už pohlednější a bábovce podobnější objekt opatrně probodla špejlí, uznala, že zatím není ta správná doba, a nechala bábovku v troubě ještě zbytek času do té v receptu udávané hodiny. Výsledek je jiný než obvyklé bábovkové nadýchanosti, ale dobrá je, a to dost.

Tady jsem si všimla pěkného povídání o Puškinovi.

A na straně 638 v té encyklopedii papírové, která mi ochotně zapózovala, je zmínka o jiné osobě, ta taky stojí za přečtení...

Příjemné dny, večery i noci přeju nám všem...