na svatého Jiří vylézají z děr... Významné tři tečky, pro mě.

Tak asi ano, když je to ta pranostika. Ale asi to není naprosto nezpochybnitelné pravidlo, neviděla jsem dnes ani jednoho z těch tří.

Ovšem zítra uvidím skoro jistě jistého Marka, který nás mrazem zalekne. On, ten, kterého myslím, ten osobně snad ani ne, protože on má hřejivou povahu, pakliže tedy není velmi výjimečně do mraziva rozohněn. Ale pranostika o Markovi a Mrázovi vychází, vypadá to tak. Aspoň tady.

Bezčasí skončilo, nastala svoboda. Mně. Asi. Aspoň mi to vyšlo v kartách. :) A karty nelžou, jen kartářky někdy možná musí mlžit. Možná trochu jako třeba politici nebo rodinní příslušníci, jen z jiných důvodů. Možná z podobných. Kdo a kdy unese pravdu... Nebo odnese, někam. No nemusí, nikdo nic nemusí, každý jen něco chce a nechce. Důvod se najde. Když jsem si tu psala včera, tak jsem se zadrhla na myšlence světlo zastíní. Ne že něco zastíní to světlo, ale že to světlo zastíní něco. Bez světla by nebyl stín, ne? Byla by tma.

Dobré odpoledne, anebo klidně ráno ještě, protože ráno nastává po noci a kdy ta noc končí, to je individuální. A když už ne dobré dnešní ráno, tak zítřejší, ono se vždycky nějaké dobré ráno najde.

Kolik dnů jsem ve skluzu? :) Dobré dopoledne už taky bylo, teď je dobré odpoledne, tak ho takové přeju tomu, kdo ho zrovna má. Kdo ho nemá, tak ho určitě mít právě začne, nejmíň trošku. Třeba o půlnoci, hlavně dobré.

ne března, ale dubna byla premiéra. Teda pakliže mohu věřit tomu, co vidím na vlastní oči v neskutečném světě na netě. Ale asi ano, protože proč ne. Jak jsem k tomu, teda k té informaci došla, inu prostě došla, něco jsem hledala a nějak jsem se dostala.

bylo včera, to není tak dávno. Jak se to vezme, odnese, schová, anebo zahodí. Kdyby tak šlo odložit něco z hlavy, něco někam... na mysli mám myslánku. Jak by se mi hodilo odhodit do ní některé vzpomínky. Jak. No hodně. Ne nutně jen nepříjemné, někdy je i z těch příjemných smutno. Časem. Událostmi. Proměnami. A možná by se někdy přihodilo, že bych do svých vzpomínek někoho pustila, aby viděl a pochopil. Možná nejen mně. By se to hodilo. A možná nejen mě. By pochopil. Nebo jen víc chápal.

Co myslím si? Otázka na duši. Asi. Došinula jsem se k ní tak, že jsem si zapřála zapsat sem takové povídání, na které je jediná možná, možná nadšená, tak nějak automatická či automaticky předpokládaná odpověď: "Óóóó... jaká Ty jsi úžasná!" Chi. No ano, ano. Mohla bych napsat, co jsem zvládla (ono se denně něco najde, když se trochu chce), přestože to z počátku i v průběhu vypadalo všelijak (jak si každá, snad i víc než každý, umí uvědomit, že to tak bývá) a přes všechny peripetie jsem se dostala k výsledku čarovnému, okouzlujícímu a dechberoucímu (jo, vím, vím, něco jsem si slíbila) a... Myslím, že nemusím popisovat dál, že si to lze představit a před sebe tu představu postavit. Jen se v tom teď už i já sama nějak ztrácím. Ale to nic. Nit a cit.

Ať se to leskne. Dlouho jsem se nedívala do hnědých očí. Žádných. Tak schválně. Zaleskne se v nich sluníčko.

Tak teď jsem se tak jen tak pohybovala víc a víc v realitě, mnohem víc a ještě o mnoho víc a intenzivněji než tady v těch rybníčcích a potůčcích a mořích internetových a došla jsem k tomu, že lidi jsou všude stejní. Jako spolek i jako jednotlivci. Že lze potkat různé, hlučné, tiché, sprosté, prosté, slušné, laskavé... tam i tady, tady i tam. Jednak.