Hadi a Štíři

na svatého Jiří vylézají z děr... Významné tři tečky, pro mě.

Tak asi ano, když je to ta pranostika. Ale asi to není naprosto nezpochybnitelné pravidlo, neviděla jsem dnes ani jednoho z těch tří.

Ovšem zítra uvidím skoro jistě jistého Marka, který nás mrazem zalekne. On, ten, kterého myslím, ten osobně snad ani ne, protože on má hřejivou povahu, pakliže tedy není velmi výjimečně do mraziva rozohněn. Ale pranostika o Markovi a Mrázovi vychází, vypadá to tak. Aspoň tady.

Na úvod to stačí? Mně určitě. Po té době.

Měla bych se přimnívati k tomu, abych si tu častěji než občas něco psala, protože bych dlouhým, natož trvalým nepsaním pozbyla nějakou svou část. Vnitřní. Neviditelnou. (Neruším tím divným tvarem slova přimět nějaké mluvnické pravidlo? To byl jen pokus. Pomni se přimět.) Důležitou. Anebone.

Jenže moje myšlenky nyní chodí a běhají po trochu jiných cestičkách než jsou ty, které vedou k blogísku.

Jenže když jsem se teď zbavila dalšího místa, kde jsem se vypisovala, byla to taková kniha došlých hostů, přijdi, zapiš, odejdi, aby ses zase vrátil, tak bych si chtěla tohle místo nechat.

Jenže se to těžko provádí, to nepřestat si psát, protože tak snadno pustím jednu věc, o níž bych si mohla napsat, pak druhou, třetí a už je nepočítám.

Jenže pak najednou vidím paní v baretu úplně stejné barvy, jakou jsem viděla v knížce, o které jsem si chtěla provésti záznam, a tím se mi to zase připomene.

Mohla bych být spokojená. Jenže.

Jen málo mě toho trápí, vlastně. Teda když si odmyslím to, nad čím je trápit se zbytečné. Geometrie. S tečnami.

Například trapičsky váhám nad tím, zda jsem v novém působišti již tak dlouho, abych si mohla dovolit přeladit rádio. Teda nastavit si jinou stanici, jež je mým uším liběji znějící. Ne že by tamta byla úplně nelibá, třeba frněná z ní zní. Jsou prostě písničky, které něco připomenou. Třeba tahle: Batalion, Divokej Bill. (tam slova)