Frantiska | Dobré jitro,

Ani na kočku netřeba se zlobit. Ona nejenže umí couvat (to už vím dávno, náhodou), ale umí i ulovit kobylu (vlastně to bylo teprve hříbě). Tu zelenou, nádhernou, živou a pohyblivou kobylku, zdálo se mi, že i celou a nepomačkanou, jsem vyfotila, přesunula opatrně do bezpečí ven (relativního, ale takového, kam kočka nemůže), a pak, snad za hodinu, jsem zjistila, že milá kobylka už nežije. Rozesmutnilo mi to. A to dost. Ale kočka je lovec a proč se proto na ni zlobit. A proč se zlobit na kobylku, která k nám přišla pootevřeným oknem. Pak nad naším městečkem letěl balón. Vzpomněla jsem si na film o vratných lahvích a času plynoucím do nenávratna a o tom, že ani stáří nemusí být sklonek života, a chtěla jsem si ten modrý balón plujícící modrou oblohou vyfotit. Jenže jsem si vzpomněla i na tu kobylku a lekla jsem se, že když si vyfotím ten balón, tak... co když se s ním stane něco takového jako s tou kobylkou. Tak jsem ho nechala letět...

To je nějaká písnička, kde se zpívá o třech tečkách, že? Jo, tadyhle tahle: Ty a já.  (Kryštof)

A pak je taky ta o těch vlasech pod postelí. S tím Nenech se! :) Magdaléna. (Jelen) Trošku jiná Magdalenka než ta, co jsem si ji tu založila loni. Pořád je něco trošku stejně a trošku jinak. No, tak tohle teď poslouchám. Teda teď právě je to rádio, takové cizořečné a středoproudé. Psala jsem středněproudé a ono bzink a změnilo se to na středo... no fajn.

A taky jsem se v mezičase dívala na televizi, viděla jsem tři filmy. Skoro celé. Ten, který je z nich nejlépe hodnocen na csfd, Všechny moje lásky, ten se mi líbil nejmíň. Takové utahané skoronic, jen ta muzika (a na tu kdyby tam bylo víc času) a ta společnost a ten jeden herec mi někoho strašně..strašně připomíná. Taková duše.

Ten film, který se na csfd vůbec nelíbí, Mateřské galeje (vždycky se bavím, jak ti lidi tak rádi píšou kritiky a jaká slova používají), asi že je to tam taková intelektuální společnost nebo co, tak ten mě docela dost bavil, i když jsem se nad lecčím pozastavovala (a ten překlad názvu...), ale brzy mě to pozastavování se přestalo bavit a jen jsem se bavila. Byl takový svižnější a ta hrdinka si psala blog. A moc neřešila anonymitu, ani svou, ani své asi nejlepší kamarádky. A přesto o svou kamarádku nepřišla. A ještě si pěkně zatancovala a měla většinu času neupravené vlasy. To je mi sympatické, protože moje vlasy... vypadají jak vypadají a dokud nevypadají, tak takové zůstanou... a tak bych mohla psát dál. Ale jak jsem si teď zkontrolovala, mám plus mínus pět set slov, ona taky psala pět set, ta její slova byla ovšem lepší. Hlubší. Víc přemýšlela. Asi že měla ambice. A tak dále.

No a ten film, který se mi líbil nejvíc z těch tří, je Jantar nosí štěstí. On se vlastně ani takhle v té televizi nejmenoval, tam to byla Zpřetrhaná pouta. Různými názvy by se dal vyprávět děj... Ještě tam mohlo být víc moře a víc ostrovních krás. I jiné krásy tam byly, třeba ten tvar... i duše. A ta kuchyně, ta byla jak z některých blogísků. A už vím, proč asi mám z tohohle nejlepší pocit, asi jsem od něj moc nečekala. Žádné zklamání z nadměrného očekávání. Doufám, že ani ode mě nikdo nic moc nečeká. Nebo je mi to jedno. Chvílemi rozhodně. :)

Jsem trdlo... tři tečky. Nejdřív jsem napsala, že balón modrou oblohou plyne, protože tak mi to připadalo. Pak mi přišlo, že když plyne čas i balón, je toho moc, tak jsem plynové plynutí u balónu nahradila plutím a pak jsem si uvědomila, že... no, ale ne tak docela :) odkaz