Než zapomenu

Tak teď jsem se tak jen tak pohybovala víc a víc v realitě, mnohem víc a ještě o mnoho víc a intenzivněji než tady v těch rybníčcích a potůčcích a mořích internetových a došla jsem k tomu, že lidi jsou všude stejní. Jako spolek i jako jednotlivci. Že lze potkat různé, hlučné, tiché, sprosté, prosté, slušné, laskavé... tam i tady, tady i tam. Jednak.

Pak jsem došla k tomu, že lidé, kteří nejsou, nebývají a nepobývají moc nebo skoro vůbec tady, že jsou o něco, o cosi nevyslovitelného (teda určitě i vyslovitelného, ale musela bych mít čas a chuť to domyslet ve slovech) ochuzeni. Ale a a vůbec se na ně nedívám skrzprstově proto, že tráví veškerý svůj čas jinde a jinak.

A pak, asi někde na konci té pěšiny, jsem došla k tomu, že nejvíc přicházejí o něco ti, kteří si nehrají, a to obzvláště hry. Co oni vůbec vědí o světě a světech a lidech a tak. A dále. A o sobě. Hlavně. A o co přicházejí...

... no a písnička, která mi zní v hlavě :) tak nahlas: Selfie, Jaksi Taksi, tady se slovy, tak odkládám