A o sobě

Co myslím si? Otázka na duši. Asi. Došinula jsem se k ní tak, že jsem si zapřála zapsat sem takové povídání, na které je jediná možná, možná nadšená, tak nějak automatická či automaticky předpokládaná odpověď: "Óóóó... jaká Ty jsi úžasná!" Chi. No ano, ano. Mohla bych napsat, co jsem zvládla (ono se denně něco najde, když se trochu chce), přestože to z počátku i v průběhu vypadalo všelijak (jak si každá, snad i víc než každý, umí uvědomit, že to tak bývá) a přes všechny peripetie jsem se dostala k výsledku čarovnému, okouzlujícímu a dechberoucímu (jo, vím, vím, něco jsem si slíbila) a... Myslím, že nemusím popisovat dál, že si to lze představit a před sebe tu představu postavit. Jen se v tom teď už i já sama nějak ztrácím. Ale to nic. Nit a cit.

Tak jinak. Včera jsem si tu psala a nějak se mi to psaní... jako obvykle... smeklo trošku jinak, původně jsem totiž před sebou měla ve své (snad už dlouhodobé?) paměti zaznamenaný obrázek pána, takového interesantního. Na hlavě klobouk, na obou nohách nic, ani na jedné, ani na druhé, ani na levé, ani na pravé. Ten pán jde ulicí, je bílý den, šedavý únor, je naše milovaná (bez ironie) střední Evropa, je svět. Tenhleten reálný. A on jde a jde, a nevím, kam došel, ani jak to bylo dál. Nebo je.

Nedávno jsem přeladila na měkčí vlny a díky tomu jsem slyšela něco, nač jsem skorem zapomenula.

Jana Lota,  Lidi

Někdy si říkám, že má paměť je jako koš. No už bych mohla přestat s tímhle a jít dělat něco, o čem bych si mohla říkat, jó, kdybych tohle dbale nedbale umně naaranžovala, nafotila, naupravovala, tak bych se tím mohla i pochlubit. :)