Sedmého

ne března, ale dubna byla premiéra. Teda pakliže mohu věřit tomu, co vidím na vlastní oči v neskutečném světě na netě. Ale asi ano, protože proč ne. Jak jsem k tomu, teda k té informaci došla, inu prostě došla, něco jsem hledala a nějak jsem se dostala.

Takže sedmého dubna roku tisícího devítistého sedmdesátého pátého letopočtu našeho. Našeho. Se máme, když letopočet máme. Co bychom bez něho si počali a byli. Nevím. A máme ho společný.

Byla to premiéra hry, ze které jsem si vzpomněla na písničku, byl to ode mě takový spíš povzdech. On každý má nějaké kamarády, asi. Ne? Asi jo. Kamarádi mohou být i věci, třeba já se kamarádím se svým psacím stolem, hodně jsme toho spolu prožili. A bohdá prožijeme. Bohdá, to je slovo.

Ta písnička je tahle: Kamarádi moji...

A tady jsem si přečetla datum. Datum možná pro leckoho zajímavý. Zajímavé je i to, že mám teď tendenci stejně končit.

Dobrý podvečer. Těm, co mají právě na klíně kočku, těm též. Zvlášť.