Čekám

Ať se to leskne. Dlouho jsem se nedívala do hnědých očí. Žádných. Tak schválně. Zaleskne se v nich sluníčko.

Nepsala jsem si sem, psala jsem si jinam a ti, co to četli, ti z toho měli legraci. Nebo ne. No až tak, že jsem zauvažovala, že je sem pustím. Cestičkou. Pěšinkou pěší. Uvidíme. Časem. Stejně se občas stane leccos. Nějak jsem začala to slovo často používat. Občas. Čas.

Ráno dřív svítá. Viditelně. Dneska jsem potkávala samé kýchavé dámy. Že radši nesedí doma a nehřejou si hřbet. Jestli začnu taky kýchat a popotahovat jak ony. Tak... no taky doma nezůstanu. Protože je skoro úterý, teprve.

Ach, ta netrpělivost. Psala jsem sms a nic a nevěděla  jsem, jestli jsem ji napsala dobře a jestli jsem ji vůbec měla psát a vůbec. A viděla jsem dneska hrubku na jedné výzvě od vzdělané ženy na líbivé pracovní pozici sedící. Skoro jsem chtěla vzít černý fixík a doplnit tam to, co tam chybělo. Ale neudělala jsem to. Asi jsem zbabělá či co. A zítra půjdu zase okolo. Okolo je hezké slovo, ne? Kol a kol. Lokální kal.

A viděla jsem písničku (Lenka Dusilová, Poslední) a pak jsem se koukla a tady je to ale pěkné...  A čas běží...

Odpověď přišla, možná bych se měla méně ropušit ve vlastních myšlenkách. A radši přát světu mír a štěstí všem bytostem. Lítacím. Líbacím. Bacím  :) čeština je poklad.