Třetího

bylo včera, to není tak dávno. Jak se to vezme, odnese, schová, anebo zahodí. Kdyby tak šlo odložit něco z hlavy, něco někam... na mysli mám myslánku. Jak by se mi hodilo odhodit do ní některé vzpomínky. Jak. No hodně. Ne nutně jen nepříjemné, někdy je i z těch příjemných smutno. Časem. Událostmi. Proměnami. A možná by se někdy přihodilo, že bych do svých vzpomínek někoho pustila, aby viděl a pochopil. Možná nejen mně. By se to hodilo. A možná nejen mě. By pochopil. Nebo jen víc chápal.

Proč. Protože nepochopení je dost. Nepochopených taky. Já kupříkladu :) To jsem se tuhle chtěla zachovat řekněme korektně, ano, přesně doslova tak. Trefila jsem ten význam výrazu přesně do černého. Hm. A čeho se mi za to dostalo? Takovéto odpovědi: "Ty seš hrozná. Nic hezkýho ti nejde říct." No fakt. Doslova. A že prý... No uvidíme, uvidíme.

A vůbec... Uvidíme. Dnes, když jsem ve svých zateplených zimních botkách vyšla z jisté budovy ven a šmajdala cestou z kopečka směrem k nádraží, slunce svítilo a foukal tak úžasný osvěžující vítr, že mě okamžitě napadlo (možná to ten vítr sám přinesl, ten nápad, tu vzpomínku)

... přišel čas slunce, zrození a tratí... (Tak asi tady.)

A tráva se zazelená. Zavoní. Zazvoní. Mohlo by být taky něco jako myslánka na vůně? Vůně čerstvě posečené trávy, lesních jahod, no a třeba kopretin ;) To abych teď nekončila tak sladce.