je. Kolem mě. (to abych to nenutila tomu, okolo koho né a né) Viditelně. Slyšitelně. O cititelnosti ani nemluvím. Hmatatelně taky, jelikož kvůli chladu se obaluju měkkými šálami. Jednu jsem si očima trošku prosolila, schválně ji, protože snáz se soli zbaví šála než černý kabát. Nový, ve velikosti... Ne, tak daleko se neunesu, abych sem napsala své konfekční číslo. Je mi velký a přitom je označený velikostí menší, než kterou mám. Ten druhý, se švy obrácenými na líc jsem si nekoupila, protože by víc slušel vyšší osobě. Byl taky pěkný, ale chtělo by to mít k němu kvanta nových doplňků, nebo aspoň jiné botky a kabelku. A tak dále. Takže proto tenhle ne a tamten ano. Tohle je jen jedna z množství dalších příprav, které musí proběhnout, aby se člověk mohl účastnit lou č ení. Toho veřejného. Spolulidského.

Vlastně ani nevím, jak mám napsat, co chci napsat, vím jen, že chci. Přece proto je tu blogísek, abych si kdykoli mohla co-ko-li bušením do klávesnice zpísmenkovatět na monitor a umístit tam někam do hlubinek toho malého přístroje a pak ty části pocitů a myšlenek odklepnout a tím je hodit tak daleko, až je bude moct číst někdo někde. (Ale to si radši nepředstavuju. Ačkoli...) Bude net i na Marsu? A dál? Necenzurovaný?

Díky za to, že je a funguje. A díky těm, co tomu rozumí a díky kterým to jde.

To je ideální poddoba podzimního dne, aspoň pro mě. Čekám, až mi dokonale zaschne lak na mých deseti ploškách, abych mohla bezpečně dojít dokoupit dobroty a vyhodit pozůstatky po těch předchozích. Cesta za dobrem mě čeká, nedlážděná.

Tak trošku divá doba, že? Že ne. Každá je taková, že se žene. Když ale třeba vidíte, třeba někoho, do koho byste neřekly, ne neřekli, ale neřekly, že udělá něco nebo požádá o něco, co byste... prostě do něj neřekly, je to zvláštní. Divé. Dojemné. Lidské. Doufám, že se mimozemšťani hned tak neozvou, že si tu ještě dlouho zůstaneme sami. Máme toho i tak dost.

Jedna za druhou jdou. Dneska večer jsem se dívala na televizi. Tohle a tohle mě zaujalo a z té samé postarší generace mě pokaždé zaujme jedna paní, která jezdívá ve stejnou dobu stejným hromadným prostředkem jako já.

O pár schodů níž, než je podatelna s paní, které se mi posléze povedlo podat popsaný papír, jsem si řekla, že po živém rozhovoru s ní a po předcházejících telefonických diskusích s jejími ve vyšších patrech situovanými kolegyněmi potřebuju nutně pozvednout náladu.

Jeden pěkný rozhovor jsem dnes vedla, ne sama já se svou vnitřní já, byli jsme u toho fyzicky dva. Vlastně čtyři, když se to tak vezme. Nefyzicky. Ten rozhovor, ve kterém nejsou důležitá konkrétní slova, a proto je zde nahradím významem, který ta slova měla, vypadal takhle:

Já jsem Blíženec.
Ano, ano... co to vlastně povídáš?
Já jsem Blíženec!
Ahá, ano, ty jsi Blíženec.
Já jsem Blíženec.
No to je jedno, já jsem Ryba.

... Zkuste něco stavět na vodě a přitom ji nezasypat, nevysušit nebo nezledovatět. Nebo nezblbnout.

Zeleně lesa i záře slunce jsem si i v té knize stmívací užila. Nebylo to ale tak úplně ono, to užití, protože jsem dávno před přečtením viděla film, ten stejnojmenný, takže se mi před písmenky stále a neodbytně zviditelňovaly filmové záběry a moje představy přitom spaly. Vlastně spíš dřímaly, protože jsem si asi tak někdy v polovině všech těch stran začala z ničeho nic zlehka a k tomu radostně a ladně představovat, jaké by to bylo, kdyby to byl tanec, to všechno, to celé od začátku do konce. Mohl by to být třeba i balet ve zlaceném kulturním stánku. Milostný příběh, napětí, konec. To by se to ztvárňovalo. Ach.

Malé zrnko písku na obrovské pláži dalších možností. Jsme. Třetí minuta a druhá vteřina. Tam to je, napsané. Ne tak přesně, proto to ani nedávám do uvozovek ani do šikmopísma. (jé, to bych si mohla poznamenat, dostala jsem andělíčka... od člověka, který neví, že andělíčky nemusím, a tak mi to nevadí. Klidně naopak. Byla jsem dojata, vážně. I tím, jak to bylo nečekané. Je z Číny, ten anděl, a je stvořený podle českého vzoru, jak jsem se dočetla, a oči má šikmé. Je to spíš andělka, což se pozná dle dlouhých bílých šatiček a vlásků a tak, no jo. Postavila jsem si ji vedle hrnečku s kávou a na okamžik se mi zachtělo ji ponořit. Možná by se obarvila. Ale co pak. Tak od té doby stává vždycky bezpečně vzdálená vedle. Mě. jjj. Myslím, že si tajně přeje mít u sebe souznějící duši. Uvidíme.) Ale zdroj netajím. Odtamtud jsem si to opsala, protože ano, asi nejspíš určitě. A mohla bych to mít na paměti. Na třetí poličce zdola seshora. Nejseš, ale já taky nejsem ten, kdo k té hoře jde.

Teď, kolem poloviny srpna, nebo spíš v první polovině srpna, nebo spíš kolem dnešního sedmého a taky okolo desátého a třináctého, kdy padají hvězdy, se mi pravidelně zdává, že ty prázdniny jsou už tak nějak trošku moc dlouhé, že už by to chtělo září. Ale když se září rozezařuje, hustě padací hvězdy jsou už dávno odpadlé a kdovíkde zapadlé, ze zřídkavých strnišť fučí podzim, vlaštovky z drátů (ani ne drátěné, ale na drátech posedávající) koukají kudy a kdy, školní lid taky, začíná se mi stejskat právě po době, která je právě teď. Teď v neděli.