Generace

Jedna za druhou jdou. Dneska večer jsem se dívala na televizi. Tohle a tohle mě zaujalo a z té samé postarší generace mě pokaždé zaujme jedna paní, která jezdívá ve stejnou dobu stejným hromadným prostředkem jako já.

Já ale neumím a ani až dosáhnu jejího věku (dosáhnu-li) nebudu umět tak organizovat veřejný zasedací pořádek během jízdy jako ona. Ona křepce nastoupí a už přesazuje. Staré, mladé, pohyblivé i (oholené... teda ty o holích) ohůlkované, je jí to jedno. Ona musí sedět pokaždé na stejném místě u dveří, ne u okna, ale do uličky, asi aby se jí snadněji vystupovalo. Jezdí skoro z konečné skoro na konečnou a kdo si chce sednout vedle ní, musí se kolem jejích kolen protáhnout tam i zpět, protože ona ani neuhne ani se neposune. Ani náhodou.

Je mi nepříjemné to vídat a jsem zvědavá, jestli se někdy někdo dotčený proti jejímu chování ohradí. Aspoň malinko. Asi ne. Ta paní vypadá odhodlaně, hádavě a nebezpečně i podle toho, jak velice energicky celou cestu žvýká žvýkačku a mhouří oči a drží si svou kabelku a... a každý má radši klid.

Když jsem častěji jezdila jiným dopravním prostředkem, to už je docela dávno, tak si jednou jedna slečna stojící nade mnou četla to, co jsem si četla já a zeptala se, co že je to za časopis a chválila autora článku. Ten pán nedávno zemřel. Jmenoval se Ivo Možný.

Asi bych si měla víc číst a víc myslet. Ale místo toho jsem viděla film, který jsem ještě neviděla, i když je tak slavný, nebo spíš ty seriály jsou slavné nebo co. Prostě Star Trek mě míjel a mně to vůbec nevadilo. Film mě ale zaujal, zdráhám se napsat, že se mi líbil. Moje podvědomí se ale nezdráhalo, hned mi ho hodilo do snu. Mého vlastního. Moc se mi v tom snu nedařilo a nakonec jsem se ocitla (asi inspirována jednou ze scén ze skoro začátku toho filmu) v baru a tam seděl jakýsi muž s dlouhýma nohama a řekl mi: "Já ti nepomůžu, já mám šest dětí." Tak asi tak.  :)

Je to pochopitelné. Je předně potřeba se přednostně starat o generace. Mladé, staré ale i ty mezi. V mezích.